Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 13.

Jen pár řezů, malinkých! Tahle krev je dobrá, uklidňující!

Soustředěně jsem přiložil řez k zápěstí...

Slastné pocity přetrvávaly ještě dlouho poté, co jsem uklidil koupelnu a převázal si znovu ruku. Hanji nic nepozná, nekontrolovala mi ty rány, ani kolik jsem si jich udělal poprvé. Hned poté jsem se znovu odebral do ložnice, byl jsem strašně unavený a budu vděčný za každou hodinu spánku, ve kterém se nebudu brodit krví někde v lese.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale ať to bylo jakkoli dlouho, byl to spánek tvrdý a bezesný. Toto sladké snění ovšem narušila siréna v podobě Hanjiného hlasu.

„Levííí, do prdele, co se tu stalo? Někdo nás vykradl? Kde jsi? Vždyť to tu vypadá, jak kdyby tu vybouchla bomba!!! Co jsi hledal, žes udělal takový bordel!" vletěla do mého pokoje, jak nezřízená střela.

„Klid Hanji, já to pak uklidím a neřvi, vždyť mi praskne hlava!" vyčítal jsem jí.

„Můžeš mi vysvětlit, cos hledal?" přerušila mě.

„Hele, to ti může být jedno, říkám, že to uklidím! A teď si dej odchod, chci se převléct!"

Hanji z odfrknutím opustila můj pokoj a já hned zkontroloval telefon.

Bianco Nero: Udělal jsi to zase, že jo?

Levi: To tě nemusí zajímat!

Bianco Nero: Takže udělal - a?

Levi: Teď mě tak napadá...Jak ty vůbec víš, co dělám? Nikdy jsem ti to neřekl!

Bianco Nero: Já to taky nevím!

Levi: A proč jsi tak moc včera naléhal, ať to udělám znova?

Bianco Nero: Protože jsi minule tvrdil, že ti to pomohlo a mohl jsi spát! Ať děláš cokoliv, když ti to pomáhá, dělej to dál!

Levi: Co když je to něco protizákonného?

Bianco Nero: Není, protože to bys ty nikdy neprovedl, na to tě znám moc dobře, vím, že jsi čisťounký jak lilie, tys nikdy nedostal ani pokutu za parkování.

Levi: Hmm

Jak to, sakra, ten spratek může vědět a proč mám pocit, že ho znám stejně dobře, jako on mě. Nechce mi, ale říct, kdo to je a tak to budu respektovat, nakonec - je to celkem jedno.

V tom do pokoje vtrhla Hanji a já leknutím upustil telefon.

„Leviane, naklusej uklízet, já ten tvůj svinčík nebudu uklízet sama," chytla mě za flígr a vyhodila z pokoje.

S povzdechem jsem se pustil do toho svinčíku a prosmejčil jsem byt i od prachu a nakonec jsem se pustil i do oken. Byly otřesně špinavé, úklid mě uklidňoval a mohl jsem u něj přemýšlet o neznámém pisálkovi. Usídlil se mi v hlavě, chtěl bych o něm vědět víc – třeba jak vypadá. Určitě je mladší, jako já. Bude jistě pěkný, vypracovaná vysoká postava, hnědé vlasy a oči – jistě je má veliké jako studánky. S té představy se mi udělalo horko. Jako - opravdu si tady u uklízení bájím dokonalého kluka? Nechal jsem fantazii dál pracovat. Zelené oči mého telefonního stalkera se na mě smutně zadívaly a v hlavě se mi ozval hlas: „Levi, pomoz mi!"