Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 7.

Les, stromy, lidský nářek – už je to tu zase. Ten sen! Už nechci! Chci se probudit, vím, že spím – anebo ne? Je to tak živé! Cítím studený vítr, jak se proplétá mými vlasy a mráz se mi zakusuje do odhalených částí těla. Co to mám na rukou? Krev – zase! Pořád a stále si je pokouším čistit a snažím se ignorovat nářek člověka, který sedí opřený o široký kmen stromu. Měl bych mu pomoci, ale copak mohu? Vždyť ani nevím jak? Zhrozil jsem se! Jak to? Jsem doktor – musím vědět, jak mu pomoct.

Nemůžu, prostě nemůžu! Donutil jsem své nohy, aby se pohnuly a daly se na útěk. Už jsem nedokázal poslouchat pláč osoby, která mě v podvědomí prosila o pomoc. Nedokázal jsem to a utíkal, co mi jen nohy a plíce stačily. V hlavě mi tepalo a měl jsem pocit, že se rozskočí a v uších mi hučelo. Netuším, jak dlouho jsem běžel, ale byl jsem zastavěné části města a tentokrát na mě volal hlas, který dobře znám.

„Levi!!! Levi, tak už se probuď!" Hanji se mnou třásla a já se pomalu probíral z dalšího z mých hrůzných snů.

Pomalu jsem otevřel oči a upřel je do těch Hanjiných. Oddechl jsem si! Jsem doma, ve své posteli a má spolubydlící se na mě starostlivě dívá přes skla svých brýlí.

„Jsi v pořádku, Levi?"

„Jo, v pohodě, jen zlý sen!" hlesl jsem úlevně.

„Levi, řekni mi o těch snech, trápíš se jimi každou noc, ráda bych ti pomohla!" přisedla si na okraj mé postele.

„Ne, Hanji, to je v pořádku, já to zvládnu!" řekl jsem nekompromisně.

„Jak myslíš!" odvětila nabroušeně, ale věděla, že pokud nebudu chtít, stejně mě nepřemluví, abych mluvil.

„Zkus ještě spát, dobrou noc!" otočila se, zhasla lampičku a odešla.

Natáhl jsem se po mobilu.

Levi: Spíš?

Podíval jsem se na displej, bylo půl třetí v noci. Jistěže spí!

Levi: Promiň, neuvědomil jsem si kolik je hodin. Doufám, že jsem tě nevzbudil, ozvi se mi ráno, jestli budeš mít čas.

Ve chvíli odeslání této zprávy, pípla jedna od něj.

Bianco Nero: Nespím, stalo se něco? Proč nespíš ty? Zase noční můry?

Levi: Ano