Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 2.

Po týdnu.

„Hanji, kde mám svoje oblíbené šedé tepláky?" volal jsem na ni do kuchyně, když jsem se probíral svým šatníkem.

„Vyhodila jsem je, byly hrozné!" hulákala nazpátek.

Já ji zabiju, vždyť věděla, že jsou moje nejoblíbenější, byly sic trochu roztahané, ale měl jsem je rád.

Šel jsem za ní do kuchyně a po cestě nadával jak špaček.

„To mi nemůžeš dělat, s tebou se nedá žít, jestli mi budeš takové věci dělat, vyhodím tě z mého bytu, a udržovat trochu pořádek bys taky mohla, kdo tu má žít v takovém bordelu. Zítra se dám do úklidu!"

„Ale Levi, tak se na mě nezlob, a uklízet nebudeš, máš ještě ležet, víš, co ti říkal Erwin! A s těma teplákama mě to mrzí, kdyby nevypadaly jak hadra na zem nikdy bych je nevyhodila," zamrkala na mě očkama.

Pravda, ty tepláky už vypadaly sešle, ale jako hadra na zem? To snad ne!

„Levi a já už zítra budu muset do práce, zvládneš to tu sám?"

„A proč bych to jako nezvládl? Hlava už mě nebolí, žebra sice ještě jo, ale snad se o sebe dokážu postarat!"

„Jasně, že jo, ale víš jak to je při otřesu mozku, stále se ti může ještě udělat zle."

„Zvládnu to, nic mi není, jsem doktor, ne? Tak to snad dokážu posoudit! Ale nudím se, myslím, že ten úklid bych mohl zvládnout! A prosím tě dones mi z práce lékařské časopisy, co mi tam chodí, když už nic, aspoň vzdělávat bych se mohl, ať zabiju čas!"

Fakt bych už potřeboval do práce, aspoň na ambulanci nebo se tu z toho zblázním!

Druhý den jsem se probudil hodně pozdě, celou noc mě opakovaně trápily noční můry, které prostě nedokážu pochopit. Není to první noc, kdy díky tomu nemůžu pořádně spát, ale jindy byly sny útržkovité, jen záblesky plné krve, kterou jsem si vysvětloval tak, že podvědomí prostě žádá odpočinek od náročné práce chirurga, jenže dnes to bylo jiné. V mém snu byl člověk, kterému jsem neviděl do obličeje, byl celý od krve, seděl pod stromem a volal mé jméno, volal o pomoc a já ho jen pozoroval a nemohl se hnout z místa. Nedokázal jsem ani mluvit, nic, jen jsem se na něj díval a nejspíš jsem ho nechal i umřít. Měl jsem pocit, že tento sen trval celou věčnost, pořád a stále dokola jeden sen a bezesný spánek mě přepadl až k ránu. Probudil jsem se s nepříjemným pocitem, že něco není v pořádku, že jsem té osobě měl nějak pomoci, ale teď, ve fázi bdění vím, že to byl jen sen. Netušil jsem ani, jestli je to muž nebo žena. Stejně ale ve mně hlodaly výčitky a cítil jsem se strašně prázdný, jakoby ten člověk ze mě v tom snu vysál kousek mé duše a já teď cítím prázdnotu, kterou nedokážu popsat ani vysvětlit. Vzpomněl jsem si i na tu první noční – i když to byla spíš denní – můru a uvažoval, jestli to nemá nějakou spojitost. Oba byly v lese, v obou byla krev a ty představy byly tak neuvěřitelně reálné, že mám strach přemýšlet nad tím, jestli se něco podobného v mém životě opravdu někdy neudálo.

Usadil jsem se u okna a popíjel svůj milovaný černý čaj a pozoroval svět za oknem. Uklidňoval mě ten pohled na probouzející se jarní přírodu a zlé myšlenky se vytrácely. Stromy už zářily nejkrásnější první zelení a ptáci mi dělali ten nejhezčí jarní koncert. Podivil jsem se, jak rychle ty stromky vyrostly, nedávno to byly ještě zákrsky a teď už jsou to krásné dospělé obrostlé stromy. Je hrozné, jak ten čas letí!...