Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA čtvrtá od konce

„Hanji, po tom, co ti řeknu, si asi budeš myslet, že největší blázen na oddělení jsem teď já. Tohle je tak neuvěřitelné! Já si myslím, že spolu ti dva byli nějak v nějakém mentálním spojení," začal jsem zmateně vysvětlovat Hanji svou vizi.

„Tak, a teď mudruj, paní psycholožko!" pousmál jsem se na ni a ona na mě dál zírala, jak na zjevení ostatně jako celou dobu, kdy jsem jí vykládal, že mi Eren sdělil, že s Levim v kómatu mluvil, že vystupoval pod jménem Bianco Nero, tudíž tím samým jako si s kým si Levi psal na messengeru. I ty jeho sny. Levi si sice nepamatoval poslední roky, Erena ani nehodu, ale byl to on, který nakonec vylezl z toho auta, viděl Erena v krvi a zavolal sanitku, než se zhroutil. Myslím, že to je dostatečný šok na to, aby jeho mozek tyto informace zablokoval a nechtěl je pustit ven. Tohle není nemoc, je to jen obranná reakce, kterou se mozek brání. To, že si Levi zavolal sanitku sám, jsem se dozvěděl teprve před chvílí od doktorů záchranky, kteří je oba přivezli. A když si to všechno poskládám dohromady, sedí to jak tisícidílné puzzle. Vůbec by mě nenapadlo se pídit po tom, kdo tu záchranku volal a podle toho v jakém byl Levi stavu, by mě ani nenapadlo, že mohl být předtím tolik při vědomí, že by toho byl schopen.

„Teď je ten pravý čas Leviho přivést za Erenem, potřebují se oba dva!"

Hanji na mě ještě chvilku nevěřícně zírala a vstřebávala nové informace a pak výskla: „No jistě, jdu pro něj!" a pak si jen pro sebe zamrmlala. „A pak půjdu vrátit diplom, protože na tohle Leviho případě jsem totálně pohořela a to tak, že si budu liskat ještě příští rok!"

LEVI:

Hanji mě vedla přes celou nemocnici, do pokoje toho kluka. Teď uvidím svého snoubence, se kterým jsem údajně žil 5 let a já si ho nepamatuji, toho, který se zjevoval v mých snech celý krvavý a prosící, ten se kterým jsem si „chatoval". Mám strach! Mám opravdu strach.

Celý vyděšený jsem vklouznul do pokoje a Hanji se okamžitě zdejchla. Za to ji zabiju, copak neví, že teď ze všeho nejvíc potřebuji její podporu? Co když se před ním zhroutím. S očima zaraženýma do země jsem pomaličku přistupoval k jeho posteli a mé obavy se na něj jen podívat se jen zvyšovaly.

„Levi," uslyšel jsem sametový hlas. Byl to ten stejný hlas, jen teď – zněl tak klidně a unaveně. Ten jeho hlas mě donutil zvednout hlavu a podívat se do těch nejkrásnějších smaragdových očí. V mých snech byly krásné, ale teď jsem měl pocit, že se v těch zelených studánkách utopím. V posteli přede mnou leželo to nejkrásnější stvoření a mně se málem podlomily kolena.

„Ahoj," šeptl jsem skoro neslyšně a přitáhl si židli k jeho posteli a posadil se.

Fascinovaně jsem zíral na jeho tvář, a i když jsem si uvědomoval, že na něj zírám, nedokázal jsem od něj odtrhnout zrak.

On si našel mou ruku a stiskl ji. „Levi, pamatuješ si na mě?"

„Ne, znám tě jen ze svých snů!"

„Já vím, chodil jsem tě strašit, že ano?" pousmál se na mě. „Promiň mi to, Hanji mi vykládala, jaké tě trápily sny, nedělal jsem to úmyslně, věř mi!"

„Jistěže ne, jak bys mohl, když jsi tady ležel týdny v kómatu, já ti přece nic nevyčítám, nemám na to právo, to já jsem nechal své sny zajít tak daleko, že mi z nich přeskočilo!"

„Levi, teď už bude všechno dobré, vrátíme se spolu do našeho domu a já věřím tomu, že si dřív či později vzpomeneš, a jestli ne, donutím tě znovu se do mě zamilovat, já se tě totiž nemíním vzdát, miluji tě nade vše, Levi!"