Bíločerná noc ✔️

Alternativní konec 1/2

„Erwine, pojď sem, už je to tu zase!" volala naléhavě Hanji. „Už je to tu zase! Podívej se na tu aktivitu mozku!"

Vlnovka na monitoru, která většinu času ukazovala tak nízké hodnoty, že mozek je téměř neaktivní tudíž skoro mrtvý se najednou začala míhat v hodnotách hodných geniálního vědce.

„Já to nechápu! Co to způsobuje? Stává se to náhodně. Pokaždé v jiný čas. Vůbec netuším, co si o tom mám myslet!" kroutila nechápavě hlavou. „Ale myslím, že je to dobré znamení! Konečně se něco začalo dít."

V tom vběhl do pokoje nešťastný muž v bílém plášti.

Chytil ho za ruku a začal k pacientovi promlouvat.

„Miláčku, prosím, řekni nám, co se ti honí hlavou, vrať se k nám a nezůstávej někde...tam, kde za tebou nemůžu! Potřebuji tě tady! Jsem ztracený, nešťastný!

Prosím! Vrať se! Vím, že mě slyšíš!"

Čára na monitoru prudce poklesla a jeho mozek opět upadnul do nízkých hodnot.

„Jak mu můžu pomoct? Hanji, poraď! Myslíš, že mě slyší? Nejspíš bych neměl panikařit a mluvit na něj klidně, ale já už jsem zoufalý, trvá to tak dlouho, bojím se, že už se nikdy neprobudí."

„Musíme být trpěliví, uvidíš, že se jednou probudí, uslyší tvé volání a vrátí se mezi nás!"

„Co když ne? Co když to takhle budeme udržovat další dlouhé měsíce a bude to pořád stejné, co budeme dělat!"

„Podívej, uklidni se, sám jsi doktor, vím, že znáš všechny následky, které tohle poškození mozku může mít, ale v jeho případě to ber tak, že je ten největší bojovník a že ví, že tady na něj čekáš ty. On se vrátí, jen musíš věřit! Teď se uklidni a běž, máš být na ambulanci."

„Hanji, už je to tak dlouho, nikdo nám nepomohl, neporadil, nikdo si s jeho stavem neví rady, já už to pomalu začínám vzdávat!"

„Věř dál, on to zvládne...dobře víš, že v poslední době, jsou tyto ostrůvky vysoké aktivity častější. Myslím si, že je to dobré znamení a on se k nám vrací, tak to nevzdávej. Nevíš, jestli tě neslyší, když na něj mluvíš. Jestli to vzdáš, on to vzdá taky," zadívala se na něj Hanji.

„Dobře budu se snažit, jdu na ambulanci a stavím se za ním po směně, ale kdyby se zase něco změnilo, dej mi vědět, prosím!" podíval se na ni smutnýma očima.

Během týdne se tyto záchvěvy mozkové aktivity opakovaly stále častěji a doktůrek sedával u svého pacienta každou volnou chvíli. Už ani domů nechodil a stále doufal, že tato změna stavu přinese kýžené probuzení.

Pokud nespal nebo nebyl v práci, pořád na něj mluvil, četl mu jeho oblíbenou knihu nebo jen seděl, držel jej za ruku a hladil.

Jeden večer křivky vylétly opět vzhůru, tentokrát do hodnot, které nebyl schopen zaznamenat ani přístroj. Doktor sedící vedle něj se probral z dřímoty a stiskl jeho ruku silněji, než zamýšlel. V tom se hodnoty ustálily do hodnot běžných pro lidský bdící mozek a z jeho úst poprvé po pěti letech vyšly slova: „Pusť mě! To bolí!"