Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 14.-15./ Hanji, Erwin

Musela jsem zmizet do práce a hlavně za Erwinem, tohle prostě musíme vyřešit, co nejdříve. Levi je na to ještě hůř, než jsme si oba mysleli. A to jsem si myslela, jaká nejsem dobrá psycholožka. No, jsou věci, které asi člověk, ať je vystudovaný jakkoli, vidět nechce.

Erwin byl z Leviho telefonu zrovna tak vyděšený jako já.

„Tak co, co s ním budeme dělat? Měli bychom mu to vysvětlit, v případě, že to nepomůže, musela bych si ho tu nechat, ať je pod kontrolou a nasadit nějaká farmaka."

Seděli jsme oba nad Leviho messengerem, četli jednostranný chat a pokoušeli se domýšlet, co mu druhá strana, usídlená v jeho mozku, chtěla sdělit.

Dozvěděli jsme se také, co ho straší v nočních můrách. Musíme mu to říct!

Potichu jsme vstřebávali nově objevené informace o Leviho neutěšeném stavu, když najednou telefon zazvonil. Cizí číslo...

„Mám to vzít?" podívala jsem se na Erwina. Než jsme se rozhodli, telefon přestal zvonit.

„Stejně ten hovor jistě neměl nic společného s jeho nemocí, ale kdo mu mohl volat? Levi se teď s nikým jiným, než s námi dvěma nestýká."

„Měli bychom zavolat zpět, sedíme tu, jak dva osli a nic neděláme. Když to je tak těžké, když se má člověk rozhodnout o osudu blízkého člověka! Já ho nechci zavřít do blázince – nechci, ale bojím se, co ještě provede, když ho nebudu hlídat."

„Volej tam Hanji, jednoho telefonátu se přece nemusíme bát!"

„Dobře," našla jsem nepřijatý hovor.

„To byli naši sousedi, Levi je poprosil, zda by se nemohl prozvonit. Prý byl ale hodně rozrušený z toho, že ten telefon nemůže najít. Zajedu domů, bojím se o něj!"

Erwin jen pokýval souhlasně hlavou a hodil mi klíče od auta.

Už po cestě jsem byla nervózní z předzvěstí, že něco nebude v pořádku! Neměla jsem ho nechávat samotného! Zvlášť, jestli byl závislý na komunikaci s oním přízrakem. Doma jsem to ale ještě netušila a byl tak spokojeně zabraný do úklidu...

Určitě doma bude vše v pořádku a najdu Leviho nad knihou nebo u televize. Nejspíš si dělám zbytečné starosti.

Pocit, že něco není v pořádku, ale sílil každým schodem, kterým jsem se přibližovala do bytu, který teď posledních pár týdnů s Levim sdílím.

Bytu už jsem vlítla úplně vyděšená! Už houká i mě, z toho jaký mám o Leviho strach!

Bohužel se můj strach ukázal jako oprávněný. Levi ležel v kaluži krve, která mu stékala po předloktí. Okamžitě se ve mně sepnul mód lékařky a zkontrolovala, jestli nemá zasaženou tepnu. To se naštěstí nepotvrdilo, ale řez byl hluboký a hodně krvácel. Rychle jsem jej provizorně ošetřila a hned volala sanitu.

Teď už jen sama sedím u jeho postele a nadávám si jako špaček! Můžu za to já, měla jsem dávno poznat, že je něco špatně o moc víc, než je normální! Měla jsem mu to hned říct a nenechat jej upadnout do nějakých bludů! Měl na to, sakra, právo. Na druhou stranu, kdybych mu tenkrát tu pravdu řekla, asi by se zhroutil úplně. Nevím, asi bych měla zahodit diplom!!! Nebo prostě neléčit lidi, kteří jsou mi blízcí. Do hajzlu! To je taková beznaděj!

Ale – teď je tady a zůstane tu, ať si křičí, jak chce. Už ho nenechám si ublížit a dostanu jej z toho. Pomohl by Eren, jenže... Není tu!

Erene! Vrať se nám! Prosila jsem v duchu.