Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA nultá, část 2.

„Počkej, nebreč!" utřel mi slzy čistým kapesníkem. „Neumřel, je stabilizovaný, ale jeho prognózy nejsou nejlepší. Utrpěl krvácení do dutiny břišní, má natrženou slezinu, spoustu zlomenin, ale...." vzdychl, jako by ani nechtěl mluvit dál.

Vím, že na toto se neumírá a pokud jej operoval Erwin, má velkou šanci z toho vyváznout celkem bez následků.

„Ale co? Mluv!"

„Má krvácení do mozku – Levi, děláme, co můžeme, ale jestli to bude stačit, to ti teď nemůžu říct. Je to ještě příliš krátká doba na nějakou prognózu, tobě to nemusím detailně vysvětlovat, sám víš, o čem mluvím."

Přikývl jsem.

„Nech mě o samotě, Erwine, prosím!" zašeptal jsem a v tu chvíli jsem vypustil vodopády slz, které jsem zadržoval při tom, jak mluvil.

Respektoval mě a odešel. V tu chvíli jsem poprvé v životě litoval, že jsem doktor. Vím, jaké následky může mít krvácení do mozku a v hlavě se mi vyrojily všechny možnosti, včetně smrti.

Musím ho vidět, musím jít za ním! Bože, proč se nemůžu hýbat? Zlomená žebra? Nejspíš ano, teď aspoň vím, jak to strašně bolí a to jsem určitě pod práškama, ale co mě teď zajímá a co bolí mnohem víc, je to, v jakém stavu je teď Eren! Strach obklopoval celé mé tělo a já měl pocit, že se snad úzkostí ani nenadechnu.

Budu muset někoho zavolat, ať mi pomůže, sám se z té pekelné postele prostě nezvednu. Zatvářil jsem se zoufale, když v tu chvíli vtrhla do pokoje Hanji.

„Levi!!! Jsi vzhůru, jsem tak šťastná, že aspoň ty jsi relativně okej."

„Hanji, já musím za Erenem! Vezmi mě za ním, chci být s ním, proč nejsme spolu na pokoji!"

„Myslím, že by to nebylo pro tvou psychiku dobré, ještě chvíli si polež, až na tom budeš trochu líp, vezmu tě za ním!" smutně se na mě pousmála.

„Chci ho vidět hned, chci být s ním, slyšíš!" hulákal jsem na ni zoufale a začal jsem si vytahovat hadičky z kanyly.

Chytla mě za ruku, ať si neublížím a když zjistila, že mám dost síly se s ní prát, odvětila.

Dobře Levi, počkej! Já tě za ním vezmu, ale připrav se, prosím na nepěkný pohled! Já nechci, aby ti bylo ještě hůř!"

Zoufale jsem s sebou cuknul, když do mě vstříkla nějaká nejspíš silná analgetika, abych se nesesypal bolestí a pomalu mě odpojila od všech těch hadiček a pomáhala mi na vozík, který vyštrachala odkudsi z rohu. I přesto všechno jsem myslel, že omdlím bolestí, ale touha vidět jej, vzít za ruku, omluvit se mu, i když mě nejspíš neuslyší, byla silnější a udržovala mou hlavu při vědomí.

Pohled na zničené tělíčko byla pro mě tak zničující, že jsem ani netušil, jak jsem se udržel při smyslech. Chytil jsem jej za ruku, přitiskl si ji ke tváři a vzlykal do ní slova omluvy. Cítil jsem tak neskutečné výčitky svědomí, že jsem měl pocit, že mě udusí, že už se nenadechnu. Je to moje vina, že jsem jej dostal do takového stavu, to já jsem měl ovládat své emoce a ne, jet jako blázen. Všechno je to moje chyba a já tu sedím a jsem v pohodě, zatímco on mi tu před mými zraky umírá. Já měl být na jeho místě, jenom já bych si to zasloužil! Vzlykal jsem a slzy se nedaly zastavit, ani jsem nechtěl. Chtěl jsem se vybrečet do bezvědomí! Nevím, jak dlouho jsem nechal kanout své slzy na jeho ruku, ale pocítil jsem konejšivou ruku na svém rameni.

„Levi, musíš odpočívat, vrátíme se a ty se prospíš, on to zvládne, uvidíš, je to silný kluk, on by tě tu nenechal samotného!"

„Ne, já ho neopustím, nech mě, prosím, tady s ním! Prosím!!!" podíval jsem se na ni zoufalýma ubrečenýma očima.

„Dobře víš, že to nejde, ty potřebuješ klid a pohled na Erena ti ho nepřidá!"

„Ne, já tady s ním musím zůstat, musím být s ním, tam – sám, bych se zbláznil! Prosím, Hanji! Nikdy jsem tě o nic nežádal, ale teď tě prosím, nech mě tady s ním."

Hanji váhavě přešlápla a nakonec přikývla, viděla, že pokud by jej od něj odtáhla, Levi by se zcela jistě sesypal. Už teď je pod silnými antidepresivy a přesto se tu hroutí nad tělem svého přítele...

„Snad nedělám chybu," zašeptala si pro sebe. Nechala mě s ním ještě o samotě a šla pro mé věci a pak rozestlala vedlejší postel.

„Pojď, pomůžu ti, musíš odpočívat, taky na tom nejsi nejlíp, tvá naražená žebra a těžký otřes mozku ti moc nepomáhají."

„Ještě chvíli..." zamrumlal jsem do jeho chladné ruky.

„Ne, teď, pojď si lehnout, nebo tě odvezu, zpátky na tvůj původní pokoj. Budeš mě poslouchat!" řekla to takovým hlasem, že jsem si netroufl odporovat, protože vím, že by to byla schopná udělat.

„Co to do mě pereš?" zeptal jsem se, když jsem viděl, že cosi vpouští do kapačky.

„Sedativa, musíš teď spát!"

„Dobře.." řekl jsem odevzdaně a po chvíli jsem upadl do úlevného tvrdého spánku.

Po probuzení můj zrak okamžitě padl vedle na postel Erena.

Nebyl tam! Srdce se mi rozbušilo a začal jsem panikařit. Co se stalo? Kde je?

On umřel! Není tady, takže kde je, nikdo nic neříkal, že by ho měli převážet někam jinam, srdce mi začalo vynechávat a já už nemohl dál čekat.

Vylítl jsem z postele, nehledě na bolest, která stále ochromovala mé tělo, vyrval jsem ze sebe všechny hadičky a rychle běžel ke dveřím a ačkoliv hlava chtěla jít dál a dozvědět se, co se stalo, tělo to nezvládlo a já už čelil černočerné tmě, kdy mé tělo padalo na nemocniční podlahu....