Bíločerná noc ✔️

Alternativní konec 2/2

Jeden večer křivky vylétly opět vzhůru, tentokrát do hodnot, které nebyl schopen zaznamenat ani přístroj. Doktor sedící vedle něj se probral z dřímoty a stiskl jeho ruku silněji, než zamýšlel. V tom se hodnoty ustálily do hodnot běžných pro lidský bdící mozek a z jeho úst poprvé po pěti letech vyšly slova: „Pusť mě! To bolí!"

„Levi, můj bože, ty mluvíš, pojď za mnou, vzbuď se!!! Otevři svoje nádherné oči, prosím!"

Jeho víčka se zatřepotaly a Eren se zadíval do překrásné šedi, která mu tak chyběla. V jeho očích se zaleskly slzy, které už po chvíli stékaly po tvářích jako veliké diamanty.

Levi ještě na chvíli své šedé hloubky zavřel, ale vzápětí se opět zadíval na plačícího Erena.

„To jsi ty – ten z lesa, co jsi tam dělal? Proč jsme tam byli? Pořád jsi na mě volal a já jsem nevěděl, jak ti mám pomoct. A kdo jsi?"

Eren se na něj vyděšeně podíval: „Levi, jsem Eren, jsem tvůj snoubenec!"

Levi zmateně těkal očima jako by někoho hledal, někoho, kdo by mu to potvrdil, známou tvář, která by ho ujistila, že tento mládenec z jeho nočních můr je opravdu to, co mu teď tvrdí.

V tom se prudce rozlítly dveře a Hanji už se hnala k posteli.

„Levi! Ach můj bože, už jsem ani nedoufala...je to zázrak!" vzala ho za ruku a přitiskla si ji ke své tváři.

„Hanji, co stalo? Proč jsem tady a kdo je on," ukázal na Erena.

Ten seděl sklíčený na židli a stále plakal, teď už mu jeho slzy štěstí hořkly a nedokázal je zastavit.

Hanji jen pozvedla obočí překvapením.

„Levi, to je Eren! Je to tvůj snoubenec! Seděl tady u tebe každou volnou chvíli, mluvil na tebe, ty jsi ho neslyšel?"

„Slyšel, byl v mých snech, celý od krve...."zašeptal a nedůvěřivě se na něj podíval. Pak obrátil hlavu k Hanji. „A proč jsem tady, co se stalo?"

„Měli jste s Erenem autonehodu, vpálili jste ve vysoké rychlosti do stromu. Eren vyvázl jen se zlomenou nohou, pár odřenin a velkým šokem, ale ty...." odmlčela se.

„Co já, co se stalo mně?"

„Ve zkratce...měl jsi zlomenou snad každou kost v těle, rozdrcenou slezinu, prasklou lebku a rozsáhlé krvácení do mozku. Mysleli jsme, že nepřežiješ noc, ale přesto to Erwin nevzdal a stál na sále skoro 12 hodin a dával tě do kupy. Ty jsi ale upadl do kómatu..."

„Ale mě nic nebolí, jsem jen hrozně slabý, ale vším můžu hýbat..." divil se.

Hanji se nadechla, podívala se na Erena, jakoby čekala podporu a ten jen přikývl.

„Levi, všechna ostatní zranění máš dávno zahojené, protože... je to už pět let, co se to stalo!" hlesla a ještě víc tiskla jeho ruku.

Levi vytřeštil oči a díval se z jednoho na druhého, jako by čekal, že se začnou smát, jaký to Hanji udělala dobrý vtip. Ale ta se jen starostlivě dívala do jeho očí a Eren se ještě víc rozbrečel a rychle vyběhl z pokoje.

Levi se nejistě po Hanji podíval a ta s trochou výčitek začala.

„Levi, vy dva jste se milovali jako nikdo koho znám, po pěti letech jste se měli brát, ale po cestě na zásnubní večírek se to stalo. Nedovedeš si představit, co těch pět let zažíval za hrůzy, jak moc se bál, když tvůj mozek téměř přestal vydávat aktivitu. Pořád tady seděl, mluvil s tebou. I přesto všechno, anebo právě proto, co se ti stalo, dokázal vystudovat neurochirurgii. Hrozně moc ti chtěl pomoct, jenže i po všech vyšetřeních a po konzultacích se všemi možnými špičkami zabývajícími se tímto tvým problémem, nikdo na nic nepřišel, nikdo nevěděl jak ti pomoci a tak jsme jen čekali a modlili se, ať se probereš."

„Hanji, najdi ho, rád bych si s ním promluvil, třeba mi jeho společnost vrátí vzpomínky..."

„Taky si myslím, ale...nejsi unavený, měl bys odpočívat..."

„Hanji! Odpočíval jsem pět let, teď chci znát celou pravdu, chci svoje vzpomínky a chci zpátky do hlavy svého snoubence. Chci si na něj vzpomenout a to co nejdřív, už kvůli němu!" řekl Levi rozčileně a Hanji se spokojeně usmívala. Ano, toto byl ten Levi, jak ho všichni znají a jeho hlas už byl dokonale probuzený a nabroušený baryton byl pro Hanji balzám na duši.

Usmála se a přikývla.

„Dobrá, dobrá, jen se nerozčiluj, zavolám ti Erena, také budu ráda, když si všechno vyjasníte a vzpomeneš si, už kvůli němu. Jestli se doteď nesesypal, tak po tomhle by zcela jistě mohl a my si nemůžeme dovolit přijít na oddělení o doktora, zvlášť když nám jeden už pět let chybí," zaculila se a vlepila Levimu pusu na líčko.

LEVI:

„Ahoj Levi," pomalu kráčel k mé posteli a snažil se usmívat.

„Erene, pomůžeš mi vzpomenout si?" upřel jsem své šedé oči do doktorových zelených a ten vykouzlil široký úsměv a chytil mě za ruku. Jen pouhý tento dotyk mi dokázal, že mezi námi zcela jistě panuje velmi intimní pouto. Pamatoval jsem si dotyky na mém těle od těchto rukou, to příjemné brnění, kdekoliv se mě dotkl. Tělo si vzpomnělo, to ano, ale co mozek? Zadíval jsem se do jeho zelených očí a ty ke mně vysílaly tolik lásky, že jsem nepochyboval, že mě tento doktůrek miluje. Chci si vzpomenout! Chci! Ale nakonec, jestli se mi to nepodaří, asi to nevadí. Zamiloval jsem se, nejspíš znovu.

„Smím?" zeptal se a já byl tak utopený ve svých myšlenkách a objeveném citu, že jsem zprvu nechápal, na co se mě ptá.

„Smím tě držet za ruku?"

Polknul jsem, nedovedu si ani představit, že by mi tu ruku pustil a přikývl jsem.

Chvíli jsme zůstali ticho a užívali si přítomnosti toho druhého. Ticho nebylo nepříjemné, oba jsme si nejspíš bloudili v myšlenkách a naše oči se do sebe navzájem vpíjely. Pak se jeho oči začaly přibližovat k těm mých, a aniž by přerušil oční kontakt, vpil se do mých úst. Sladké jahodové rty! Zavřel jsem oči.

Vzpomínky začaly atakovat mou mysl, první byly zmatené a neuspořádané, ale pak na mě dolehly plnou silou. Vzpomínám si.....