Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 16.

Ráno mi samotná Hanji donesla snídani, kterou jsem docela s chutí snědl. Jak dlouho jsem byl mimo? Netuším, ale Hanji mi jistě všechno řekne.

Celý týden mi Hanji vykládala můj životní příběh, po kouscích, abych to byl schopen vstřebat. Každý den mně ukazovala telefon a vysvětlovala, že ten, se kterým jsem si psal, neexistuje. Že existuje jen v mé hlavě, že mi nahrazoval jen společnost. Vymyslel jsem si ho, snad abych nebyl tak sám. Vyprávěla mi o Erenovi. Já jsem jen tiše poslouchal. Každý večer se mě jen zeptala, zdali si vzpomínám.

Nevzpomínám si a telefonní stalker byl pořád v mém telefonu. Byl tam - psal jsem si s ním. Vím to, četl jsem Hanji ty rozhovory, aby mi věřila! Přece nejsem takový blázen, že bych si psal sám se sebou. Věřím jí, ona by mi nikdy nechtěla ublížit, ale nechápu, proč mě pořád přesvědčuje, že ON neexistuje. Vím, že ano.

Ptala se mě také na ty noční můry - ty už zmizely - jsem rád, ta krev každou noc, bylo to ubíjející. Vím, nejspíš to bude těmi prášky, kterými mě krmí, ale za tohle jsem vděčný. Hanji se mě na to už ani neptá. Pořád se naše rozhovory, respektive její monology točí okolo nějakého Erena.

Jeden večer přišla s fotkou.

„Toto je Eren!" podala mi fotku a dívala se, jak budu reagovat.

Vytřeštil jsem oči. To je ten kluk, z mých snů, co volá o pomoc! Podíval jsem se na ni s otázkou v očích. Znám ho, zdává se mi o něm, vidím ho, představuju si ho, ale nevím, kdo to je ani kde jsem jej potkal. Nevím, nevím. Hanji mi tu fotku nechala se slovy.

„Byli jste si velice blízcí!"

Skoro celou noc jsem na tu fotku zíral - byl krásný. Byl bych rád, kdyby mi o něm Hanji řekla víc. A kde je? Odešel, odstěhoval se? A proč ho vždycky ve snech vidím jen krvavého a zoufalého. Chtěl jsem, aby mi Hanji všechno řekla, ale je na ní vidět, že je opatrná, bojí se mi říct víc.

Slíbila mi, že mi o něm povypráví, ale později.

Večer mi zase podstrčila telefon, ať se na něj podívám. Už jsem vzdal i to, že mi ho vrátí. Chyběl mi ten spratek, se kterým jsem si psal. Hodně jsem o tom přemýšlel a Hanjina slova mě přesvědčovala každý den, že opravdu nejspíš neexistuje. Nechávala mě, ať mu napíšu. Ale od doby, co jsem zde, už mi nenapsal. Měl bych jí věřit.

Dneska mi opět podala telefon, ať se podívám na náš chat. Zběsile jsem ho projížděl - ani slovo od něj - nic! Do očí se mi nahrnuly slzy!

„Ty jsi to smazala?"

„Ne, Levi, nikdy ti ani nenapsal! Věř mi, prosím! Za jedno ani nevím, jak se to dělá, a pak - proč bych to dělala! Já z tebe přece nechci udělat blázna! Chci tě jen přesvědčit, že on opravdu není, když si to uvědomíš, bude vyhráno. Musíš se nám vrátit do normálního života. Bez bludů a halucinací," držela mě za ruku a stírala mi slzy.

„Takže jsem opravdu blázen! Vymyslel jsem si kamaráda! Co se mnou teď bude? Necháš mě tu zavřeného a pod práškama, abych si už neubližoval?"

„Nejsi blázen, teď sis to uvědomil a tím pádem jsme na dobré cestě k uzdravení, časem si vzpomeneš i na Erena a svůj život, uvidíš. Za pár měsíců zase budeš stát na sále, teď už věřím, že tě z toho dokážu dostat, věř mi i ty!"

„Na sále?"

„Ano, no nejdříve na to půjdeme pomaleji, budeš jen na konzultacích a na ambulanci, ale uvidíš, že časem se vrátíš i na sál!"

„J-já, já jsem doktor?" vyděšeně jsem se na ni podíval.

„Levi?" hleděla na mě stejně vyděšeně jako já na ni. „Jistěže, jsi doktor!"

„Nemohl jsem najít žádný důkaz," hlesl jsem.

„A jaký bys chtěl? Tohle jsem vůbec netušila, Levi, proč jsi mi to neřekl?"

„Byl jsem na pochybách, hledal jsem tenkrát doma důkazy, ale nic jsem nenašel, myslel jsem, že je to jen mé přání."

„Nenašel jsi nic, jistě - všechno máš tady v práci. Diplomy, knihy, oblečení. Nikdy sis tyto věci netahal domů. Jestli chceš, donesu ti hromadu důkazů, že jsi doktor, chirurg a skvělý, opravdu," usmála se na mě a já jen kývnul. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Tohle by mi hodně zvedlo náladu! Kvůli tomuto bych se chtěl vyléčit, co nejdříve. Po tu dobu, co byla pryč, jsem si začal uvědomovat spoustu věcí. Všechno mě to docházelo, pomalu, ale jistě. Kamarád, který neexistuje, sny, nesmyslné řezání se do rukou, všechno, všechno.

Ach můj Bože, jsem opravdu blázen! Úplně mě ty myšlenky pohltily. Míhaly se v hlavě, jako zběsilé. Viděl jsem i toho zelenookého kluka, jak se na mě směje, jak spí, jak mě drží za ruku...

Pořád ale nevím, kdo to je, vzpomenu si na něj vůbec někdy? A proč mi Hanji o něm neřekne víc?!!