Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 13./ Hanji, Erwin

Hanji:

Přišla jsem domů a nestačila jsem valit bulvy.

Nás někdo vykradl!

To není možné, takový bordel, všude oblečení, celá knihovnička na zemi, knihy se válely po zemi společně s věcmi s komody a zásuvek. Kdo tady proboha řádil? Nic vůbec nic nebylo na svém místě! A co Levi, je v pohodě?

Co když mu ten zloděj něco udělal? Anebo to byl sám Levi? Něco hledal? To už začíná být vážné! Měla bych mu o Erenovi říct! Ale Erwin mě od toho ještě odrazuje, mohl by to být v jeho neutěšeném stavu šok. Vykládal mi, jak těžce ho tahal z jeho stavů sebepoškozování, když byl malý. A teď je tu zase. Zítra až bude klid, řeknu mu o Erenovi, má právo to vědět, měli jsme mu o něm říct hned, ale to jsem nečekala, že se to zvrtne v něco takového.

Musím se jít přesvědčit, že je Levi v pořádku. Vtrhla jsem do pokoje bez zaklepání, v tom šoku jsem se prostě potřebovala přesvědčit, že je v pořádku, že mu žádný zloděj nic neudělal a on sám, že si neublížil.

Levi ale seděl v klidu a v pokoji na posteli a něco datloval do telefonu. Jakmile mě uviděl, hrozně se polekal a mobil mu vyklouzl z rukou. Hned jsem se uklidnila tím pohledem, ale vzápětí mě znovu přepadl vztek – ten binec udělal on. A proč se tak lekl? Má snad špatné svědomí? Něco přede mnou ukrývá, to je jasné.

„Leviane, naklusej uklízet, já ten tvůj svinčík nebudu uklízet sama," vyjela jsem na něj. Opravdu se zbláznil, první udělá takový binec a pak si tu v klidu sedí a píše si s nějakým kámošem.

Popadla jsem ho za tričko a vyhodila do té hrůzy, kterou ztropil po bytě. Nikterak se nebránil a pustil se s chutí do úklidu. Chvíli jsem tam bezradně stála a koukala na něj, jak se do toho pustil, div si u té práce nezpíval.

Musím z něj dostat, co chtěl vlastně najít! Vždyť to není normální, musel být tou věcí nebo věcmi posedlý. Člověk jako Levi, který je alergický na nepořádek, by tohle nikdy s čistým rozumem nedokázal vytvořit!!!

Pak mě zarazila, ale jiná věc. Opravdu si po tom telefonu s někým textoval? Ale s kým? Vždyť on nemá přátele! Teď, v jeho amnézii nikoho nezná.

Otočila jsem se a svižným krokem odešla zpět do jeho pokoje, kde ležel telefon se stále otevřeným chatem. Je mi to sice proti srsti někomu šmírovat telefon, ale musím zjistit, s kým si psal nebo kde brouzdal. Možná to má něco společného s tím bordelem, který nadělal.

Pročítala jsem zmateně jeho messenger a v první chvíli jsem byla zmatená víc, než Levi za poslední dobu. Nevěřím svým očím! Tady prostě něco nehraje! Levi si snad píše sám se sebou? Jen tak z nudy? Ne, vytřeštila jsem oči poznáním. On někomu odepisuje, píše si s někým, koho má jen ve své hlavě. Ach můj bože, to ne! Je to ještě vážnější než jsem si myslela.

Seděla jsem v šoku na posteli a jen si domýšlela, co mu asi psal jeho imaginární přítel.

Slyšela jsem šramot, kterak se Levi činil vedle, nesmí mě tady nachytat s jeho telefonem v rukou, to bych si nejspíš slízla. Ale potřebuji znát informace, co ho trápí, možná se mu svěřoval i s těmi nočními můrami a nejspíš v tom najdu i to, že ho nakonec ponoukal k sebepoškozování. Ale na podrobné zkoumání teď není čas.

Strčila jsem telefon do kapsy, musí to vidět i Erwin. Musím se s ním poradit, co budeme dělat dál. Já ho tady nemohu nechávat samotného, nemuselo by to dobře skončit, vždyť – i když jsme si to dlouho nechtěli připustit, teď už je to bez debat – Levi je psychicky nemocný a my musíme zjistit, jak jej z toho dostat. Co nejopatrněji! Nechci ho zavřít k sobě na oddělení, vím, že tohle by snad ani nepřežil, ale co když jiná možnost nebude? Sebepoškozování, imaginární kamarád, který mu straší v hlavě a nejspíš ho ponouká k tomu, aby si ubližoval. Musíme si ty odpovědi pořádně pročíst.