Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA pátá od konce

„Jsi v pořádku, Erene?" podíval se na mě starostlivě Erwin a už zvonil na sestru, které přikázal, ať mi vpíchne analgetika.

„Ano, je mi dobře, jen moje hlava, bolí! Vzpomněl jsem si na něco."

„V těch snech? Byl s tebou Levi?"

„Ano, ale je to strašně zmatené!"

„Víš co, odpočiň si, já se stavím později."

„Ne, počkej, Erwine, já si to musím ujasnit, buď tu se mnou, prosím!" žádal jsem jej a on si sedl zpět na postel a vzal mě za ruku.

„Z toho lesa jsem se vždy vrátil do té místnosti, ale i tam jsem mluvil s Levim!"

„A o čem jste se bavili?"

„Já nevím, nepamatuji si to, jen vím, že tam se mnou nebyl, byl někde pryč! Bylo to jako bychom si psali po telefonu,...nevím to jistě...jen mám prostě takový pocit..."

„Erene, možná ti ta otázka přijde hloupá, jestli sis s ním psal, vystupoval jsi pod svým jménem?" zadíval se na mě a byl rozpačitý. „Asi bych tohle měl nechat na Hanji," zamumlal si potichu.

Nechápal jsem, co tím sleduje, ale měl jsem dojem, že pokud s ním budu spolupracovat a vzpomenu si na co nejvíce detailu, nějak tím pomůžu Levimu.

„Tak to netuším, je fakt, že byl ze mě zmatený, já nevím..." zavřel jsem oči a vzpomínal na rozhovory s ním. Přicházely útržkovitě a zmateně, nejspíš jsem si s ním vykládal anonymně, nechápu to...proč? Snad proto, že si mě nepamatoval?

„Nepsal jsem pod mým pravým jménem," mračil jsem se a usilovně přemýšlel nad dalšími detaily.

„A není to jedno? Vždyť to stejně všechno bylo jen v mé hlavě!"

„Erene, já jsem možná blázen, ale mám jednu teorii, kterou bych potřeboval potvrdit, Hanji to pro jistotu neříkej, utrhla by mi hlavu, víš co, o tomto našem rozhovoru neříkej nikomu. Teď se jen snaž vzpomenout na co nejvíce podrobností," poprosil a já viděl, že je to pro něj důležité. Ale proč? Psychologické chytrárny by ze mě měla tahat přece Hanji.

Začal jsem přemýšlet nahlas. „Připadal jsem si jak v černobílé noci. Když jsem byl s Levim v kontaktu, bylo všechno prozářené a bílé, plné slunce a naděje a pak, když se mnou nebyl, celá ta místnost nebo sklep, nevím, jak to popsat padla do černočerné tmy a já zase upadal do depresivních stavů, které mě sžíraly, protože jsem netušil, jestli se mi Levi ještě někdy ozve. Byl celou dobu odmítavý a negativní. Neuvědomil jsem si ale, že mě asi nezná, že se mě třeba bojí. Já netuším, proč jsem mu neřekl své jméno, z nějakého důvodu jsem prostě nemohl. Ta černá tma a mé ponuré myšlenky, které se střídaly a euforií, že je tady se mnou...

Vím už... nazýval jsem se Bianco Nero...," úlevně jsem se usmál. „Cítil jsem se jako rozpolcená černobílá osobnost, která nevěděla, jak se dostat ven. Když jsem v tom světě byl, nic mě nebolelo, jen ten bezútěšný pocit, že jsem zavřený v nějaké místnosti a všichni na mě zapomněli, že tady umřu a nikdo se to nedozví. Při zdravém rozumu mě držel jen Levi. Teď vím, že to byly jen výplody mého komatického mozku. Opravdu netuším, proč jsem s ním nemluvil pod svým jménem, ale není to nakonec jedno?"

„Možná, že je, ale já bych si rád něco ověřil, zkus usnout, měl bys ještě hodně odpočívat."

Erwin někam odběhl a mně se dál honily zmatené vzpomínky hlavou. Zapomněl jsem už, co jsme si s Levim psali, ale nejasné vzpomínky z toho lesa. Levi tam byl se mnou, to vím, ale pořád ode mě utíkal, bál se mě...

Po chvíli jsem zavřel oči a nechal svůj mozek, týraný chaotickými myšlenkami, odpočívat.

ERWIN:

Vběhl jsem na primářovnu a vydechl. Asi jsem se zbláznil! Ale ověřit si to musím! Mohli ti dva být v nějakém spojení? Ano, zbláznil jsem se, takový nesmysl, ale kdybych si to neověřil, asi bych neusnul.

„Ahoj Levi, potřeboval bych se tě na něco zeptat," začal jsem opatrně.

„Jen se ptej," odpověděl mi do telefonu Leviho ospalý hlas. Nejspíš jsem jej vzbudil. Hanji do něj pere nějaké prášky, bývá po nich unavený. Ale netrpí bludy a neubližuje si a to je pro mě nejdůležitější.

„Levi, řekni mi teď, prosím tě, pravdu! Jak se jmenoval ten přítel, se kterým sis psal?" zeptal jsem se naléhavě.

„Erwine, do čeho mě to chceš uvrtat, důkazy o tom, že mi nikdo nepsal, jsou přesvědčivé i pro můj chorý mozek, už jsem připustil, že jsem blázen, tak ze mě, prosím, nedělej ještě většího cvoka, než už jsem!" naštvaně po mě vyjel.

„Prosím, jen tu přezdívku, je to důležité!"

„Dobrá, psal pod jménem Bianco Nero," odpověděl rezignovaně.

„Pane bože!!!"

„Co se stalo? Co jsi vyděšený, vždyť to byl jen výplod mé nemocné mysli."

„No teď už si tou nemocnou myslí nejsem tak jistý," řekl jsem velmi tiše, jen sám pro sebe, ale jemu jsem odpověděl: „Nic jen...neřekl ti někdy pravé jméno?"

„Ne, nikdy a už mě s tím netrap, dnes už vím, že to byly jen bludy, které mi vytvořil nemocný mozek. Ale, řekneš mi, co tě na tom jménu tak šokovalo? Ty ho snad znáš?"

Tak teď si musím velmi dobře rozmyslet, co mu povím, abych mu ještě více neublížil. Toto musím zkonzultovat s Hanji a pomalu, pomaličku ho představit Erenovi.

„Ne, jen se snažíme s Hanji zjistit, co to způsobilo, tak sbíráme nějaké informace. Levi, já ti slibuji, že na to přijdeme a ty se plně vyléčíš, ale dej nám čas," odpověděl jsem opatrně. Vím, že kolem Leviho se teď musí chodit, jak kolem malovaného džbánečku.

„Tak mi řekni, co jste zjistili, že jsi tak zaklel!?"

„Ještě nic, ale až budeme něco vědět, věř, že ti to řekneme."