Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 15.

Ale...tahle je opravdová, jsem v koupelně. Musím toho....musím, co vlastně musím....?! Musím utíkat! Kam?!

Někam pryč o toho zoufalého hlasu. Zase je tady, ten hlas! A taky ten les!

„Prosím, vrať se! Nenechávej mě tady! Vím, že mě slyšíš!" volal tak zoufale, až mě to trhalo srdce, ale já se nemohl zastavit.

„Stůj, nenechávej mě tady samotného, prosím, Levi, tak mi pomoz!"

Něco v jeho hlase mě přinutilo se zastavit a ohlédnout se. Díval jsem se do zoufalých zelených očí, které prosily o pomoc, kterou jsem nebyl schopen poskytnout. Byl to on - ten chlapec z mých představ...

Celý od krve, ale dnes poprvé jsem mu viděl do tváře.

„Ne, ne, ne, nemůžu, já nemůžu, musím pryč! Nechtěj nic po mě, já...nemůžu ti nijak pomoct, sám potřebuji, aby mi někdo pomohl! Nemůžu! Začal jsem opět utíkat, srdce mi splašeně bilo a mozek stále zpracovával obraz krvavého chlapce!! Už nemůžu, prosím, ať to skončí!

Schoval jsem se za nedaleký kmen a popadal dech. Volání ustalo. Najednou byl všude klid, takové ticho, až to bylo děsivé! Ani šumění listí ve větru, zpěv ptáků, zvuky lesa ustaly, jako kdybych v tu chvíli ohluchnul. Ale rudá krev kolem mě byla neustále. Pevně jsem stisknul víčka a dech se mi zvolna uklidňoval. Dýchání se stalo pravidelné a myšlenky se ustálily a pomalu ztrácely v černé díře, kde nebylo nic...

Probouzel jsem se z bezesného spánku, ale oči jsem nechával zavřené. Uvidím ten les? Nebo budu doma? Kde já mám vlastně domov. Co když otevřu oči a bude vedle mě ten kluk? Ale hloupost, to asi ne! Ale už nechci krev! Žádnou krev. Promnul jsem si prsty dlaně a mé ruce byly suché. Ani její typický železitý zápach tady nebyl. Jen vůně čistoty, dezinfekce, to mě uklidňovalo. Tu vůni mám rád. Stejně jsem se ale bál, co uvidím. Co je opravdu realita? Uvidím ji, nebo setvávám stále ve svých bludech a zlých snech. Bolela mě hlava a ruka mě štípala a trnula. Zmatené myšlenky se mi míhaly v hlavě.

Otevři oči, Levi!

Poslechl jsem vnitřní hlas a pootevřel víčka. Jsem v nemocnici... Vedle mě pípal přístroj ukazující mé životní funkce a vedle jsem uviděl kapačku s transfuzním červeným pytlíkem, který už byl téměř prázdný. Krev! Zase! Proč? Proč dostávám transfuzi?! Co se stalo? Zmatek v hlavě se prohloubil a mě se v krátké, ale jasné myšlence zaleskla ostrá věc – žiletka! Ach můj bože! Ubližoval jsem si, vzpomínám. Vzpomínám si jasně i na ty sny, které mě k tomu, si ublížit, donutily. Vzpomínám i na ten poslední...

„Levi?" otočil jsem se za hlasem a uviděl Hanji, jak se na mě ustaraně dívá.

„Jak ti je?" ptala se smutně.

„Hanji, co se stalo? Co se to se mnou děje?" šeptal jsem potichu. Nevím ani, jestli to chci vědět. Nejlépe na nic nemyslet, tak se mi chce spát...

„Levi, prospi se ještě, zítra se za tebou stavím a odpovím ti na všechny tvé otázky, teď ještě odpočívej!"