Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 1. /Hanji, Erwin

Pohled těchto dvou, vztahující se k první kapitole

„Erwiné," volala Hanji a utíkala za vysokým blonďatým mužem, který právě zahnul za roh. Málem do něj narazila, jak za ním rychle běžela.

„Erwine, Levi se probral!" sdělila mu zadýchaně.

„Jak je mu? Vyšiluje kvůli Erenovi?" vydechl Erwin.

„No, právě, že vůbec ne, vypadá to, že si ho vůbec ani nepamatuje, nezmínil se o něm ani slovem!" zadívala se na vysokého muže skrz své brýle.

„Cože? To si nepamatuje posledních 5 let?" podivil se.

„To úplně přesně ještě nevím, ale nakecala jsem mu, že s sebou švihnul na sále a rozbil si hlavu. Uvěřil mi. Kromě toho, že chce domů, je klidný  jak beránek," řekla.

„Měli bychom ho v tom nechat, alespoň nějakou dobu, jeho zdravotní stav vyžaduje co nejméně stresu," uvažoval Erwin.

„Souhlasím, ale co dál? Musíme z něj nějak jemně vytáhnout, co si pamatuje z posledních let. Jestli nic, tak ho nemůžeme pustit k němu domů, vždyť by to tam nepoznal a začal by se ptát."

„Hanji, vezmeš si na nějakou dobu volno a bude u tebe, já mu nakecám, že potřebuje společnost nebo něco. On bude chtít jistě nahlédnout do svého spisu, ten budeme muset pro něj nějak upravit, ale stejně, s nějakými doktorskými kecy si nepomůžeme, v tom máme smůlu, že je taky doktor," zachmuřil se Erwin.

Druhý den:

„Erwine, on chce jít mermomocí domů, co mám dělat?" děsila se Hanji.

„Vezmeš ho k sobě domů, na týden ti dám volno a ty z něj nespustíš oči a hlavně  z něj nenápadně vytáhni, kolik si toho pamatuje z posledních let! A o Erenovi ani slovo!" upozornil ji Erwin.

„Jo, jasně!" přitakala.

U Hanji doma, telefonát Erwinovi:

„Ahoj Erwine, Levi je na tom hůř než jsme si mysleli!" promluvila tiše Hanji do telefonu.

„Jak to myslíš?" zděsil se Erwin.

„On si myslí, že je u sebe doma, sháněl knihy, které má u sebe na polici vedle televize, já mám naštěstí taky poličku vedle televize, ale knihy jsem tam nikdy neměla. My máme jediné štěstí, že tu občas Levi přespává mezi směnami a má tu svůj pokoj. Nevím, jak bych to vysvětlovala," mluvila potichu, aby ji Levi neslyšel.

„Víš co Hanji, to není žádná tragédie, při amnézii je takovéto zmatení běžné, počítám s tím, že jakmile si začne vzpomínat, a podle výsledků CT by si za nějaký čas vzpomenout měl, tak si uvědomí kde je. Teď zkus být ale přesvědčivá a nechej ho při tom."

„Ano, to ano, ale netušíš, jak je to náročné a Erwine, ale to není všechno!"

„Poslouchám."

„Seděl v obýváku a četl si knihu, najednou se prudce zvedl a začal zmateně chodit po pokoji a něco si mumlal, neslyšela jsem přesně slova, ale vypadalo to, jako by něco hledal, pak se opřel o zeď a začal si zběsile utírat ruce do trička a pak si je upřeně prohlížel a začal panikařit, křičel nesmyslná slova a běhal po pokoji. Nevnímal mě vůbec, až když jsem jej násilím popadla a posadila zpátky na pohovku, jako by se přepnul a byl zase normální, sice vyděšený, ale při smyslech, tvrdil, že měl noční můru, ale nechtěl říct, co ho tak vyděsilo. Nechci na něj tlačit."

„No to už moc normální není! Hanji, nespusť z něj oči a kontroluj ho i v noci. Já bych mu nejradši udělal ještě jednou to CT a nějaká další vyšetření, ale nevím, jak by na to reagoval!"

„Uvidíme, co bude dál, třeba to byl jen jednorázový zkrat a nebude se to opakovat."

„Dobře, tak se opatrujte a zavolej, kdyby se to opakovalo, museli bychom to řešit!"