Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 14.

Zelené oči mého telefonního stalkera se na mě smutně zadívaly a v hlavě se mi ozval hlas: „Levi, pomoz mi!"

Kdo to, sakra, je? Vždyť já toho kluka znám, ale odkud? Z nějakého seriálu? Nejspíš ano. Má fantazie mi nabídla prostě nějakého hezounka z televize. To, že jsem gay, jsem zjistil už v šestnácti a od té doby samozřejmě „uctívám" kdejakého hezkého herce s pěknou prdelkou. Hm, ale tahle představa je zajímavá, že se mi prolíná s mými nočními můrami. Mohou také plynout z děje nějakého filmu? Pochybuju! Ale jak jinak si mám ty opakující se hrůzy jinak vysvětlit.

Musím uznat, že kompletní úklid našeho bytu mi udělal víc, jak dobře. Uklidněný a spokojený s pocitem dobře vykonané práce jsem se odebral k sobě do pokoje. Mám opravdu dobrou náladu a rád se s ní podělím s tím pošukem, co mě pořád prudí po telefonu. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat, ale mám ho rád, uklidňuje mě i to, že si píšeme, mám pocit, že nejsem tak sám, že mi někdo rozumí, i když je to Otrava. Můžu mu všechno říct a je tu pro mě pořád, na rozdíl od Hanji.

Na stolku telefon není, kde jsem ho jen mohl dát? Vzpomínám zpětně – psali jsme si, pak přiletěla Hanji a já se lekl – telefon mi vyletěl z rukou a pak – pak už jsem šel, s trochou násilí od Hanji, uklízet. Musí být někde na zemi, možná pod postelí. Ach ne, ani tady není, v šuplíku na stole – nikde! Kde je ta slepice? Ať mi ho prozvoní, někde tady přece musí být, nikde jinde jsem nebyl, ani do jiného pokoje jsem jej neodnesl. Čtyřočka už je zase v trapu. Zazvoním na sousedy a půjčím si telefon od nich.

Sousedi jsou pohodový mladý pár, kteří se jen mému zoufalství smáli s tím, že kdyby neměli jeden druhého, jejich telefony by se válely věčně někde v zapomnění.

Prozváněl jsem se po celém bytě, vím jistě, že zvonění si nikdy nevypínám, tak určitě nebylo vypnuté ani nyní a vybitý být také nemohl. Prostě tady není!! Copak tu byl nějaký zloděj, který by vzal můj úplně obyčejný Honor za pár tisícovek? Kravina!!! Musela ho vzít Hanji. Nejspíš si ho omylem strčila ve své roztržitosti do tašky a odešla s ním do práce. Ale co já teď? Pohoda a klidná mysl s absencí mého mobilu – respektive vykládání si s mým přítelem, klesá na nulu...

Zase se začínám cítit bídně. Nemám do čeho píchnout, všechno je dokonale uklizeno, číst se mi nechce a abych sledoval teleshoping nebo zdlouhavé prodeje cetek, na to opravdu nemám.

Zastavil jsem se v dokonale naleštěném obývacím pokoji a zoufale rozhodil rukama. Ten telefon – potřebuji ho! Jestli ho má Hanji, proč ten hovor ze sousedovic telefonu nebrala?

Sedl jsem si na pohovku a začal se zaobírat svými vizemi. Měl bych je ignorovat, já vím, ale když to člověku vrtá hlavou, nejde jen tak zapomenout a dělat, že se nic neděje! Ono se děje a já nevím co! Kdybych si mohl aspoň povídat s tím klukem! Třeba by mě přivedl na jiné myšlenky.

Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se odebral do pokoje a vytáhl ji. Naposledy! Už jen dnes a pak to budu řešit nějak jinak.

S pocitem sebelítosti jsem sevřel ostrý předmět a udělal řez. Civěl jsem na krev a nepociťoval žádnou úlevu. Zděsil jsem se z toho pocitu! Jak to? Jak to, že to nepomáhá! Tohle je dobrá krev, ta má pomáhat, ta štiplavá bolest má zaplašit všechny chmury a zlé představy! Proč mi není lépe? Proč?

Zoufale jsem zařízl ostří víc do předloktí – musím víc, tohle je málo, příliš málo!

Najednou kolem mě byla krev. Zděšeně jsem se kolem sebe podíval...

Ale...tahle je opravdová, jsem v koupelně. Musím toho....musím! Co vlastně musím....?! Musím utíkat! Kam?!