Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺2🐺

Do pokoje vešla Zyra.
Zyra: Bello? Řekneš mi, jak jsi to udělala?
Bella: Ráda bych, ale já sama nevím.
Zyra: Bylo to úžasné. Nikdo to nečekal.
Bella: Já taky ne. Vážně.
Zyra: Možná, že nejsi úplně nemagická.
Bella: Teď to řešit nebudu. Ano?
Zyra: V pohodě. Odpočiň si.
A odešla...

Celý den jinak probíhal poklidně. Jenom po mě ostatní házely překvapivé pohledy. Nikdo to nečekal. Večer jsem si šla lehnout... A usnula jsem... Okamžitě...

Opět jsem byla před akademií u lesa. Z něj se vynořili dva psi. Rozeběhli se se štěkotem ke mně. Rychle jsem je oběhla a utíkala k lesu. Doběhla jsem na mítinku. Přede mnou stál muž. Viděla jsem jen jeho úšklebek a jeho jasně zelené oči...

Probudila jsem se. Hodiny ukazovaly 1:30. Vážně? Už zase? Takhle to přeci už je měsíc. Jak je to možné? Pořád je to to samé. Budím se skoro ve stejný čas. Proč? Vyšla jsem na chodbu. Po ní pobíhalo několik žáků a učitelů. Přede mnou byla zrovna nějaká prvačka. Zastavila jsem ji.
Bella: Co se stalo?
Prvačka: Jedna holka... Zmizela...
Bella: Která???
Prvačka: Ronie...
A utekla pryč. Stála jsem před pokojem. Moje srdce mě bolelo. Rychle jsem se rozeběhla k jejímu pokoji. Na stěně bylo něco napsáno krví. Neskrývejte ho. Vydejte ho a životy budou ušetřeny. Koho nemáme skrývat? Uklízečky už se sem hrnuly a začaly umývat tu stěnu. Vrátila jsem se zpět do pokoje. Holky na mě okamžitě sesypaly kupu otázek, já jim pouze prostě odpověděla. I ony byly v šoku. Já se zabalila do peřiny. Slzy mi začaly téct po obličeji. Proč ona?

Ráno
Ráno bylo neklidné. Všichni se vydýchávali z šoku. I Matthew si nechal své kousavé poznámky pro sebe. Po škole jsem chodila jako duch. V hodinách jsem nedávala pozor. Učitelé to tentokrát tolerovali. Dokonce ani Quinn, princeznička naší třídy, nedělala scény. Byla potichu. Ronie byla oblíbenkyně. Zrovna probíhala poslední hodina. Učitelka s námi probírala ten útok. A Quinn se ozvala.
Quinn: Stejně si myslím, že to udělala Bella. Záviděla jí. Ona byla oblíbená a mocná. Bella ani jedno z toho. A taky našla ten první vzkaz. Jak zvláštní.
Bella: Až ho najdeš ty, taky tě obviním.
Quinn: Ale prosimtě. Co bych já proti někomu měla?
Bella: Víš co? Radši sklapni a truchli taky. Je ti to úplně jedno. Hlavně, že neunesli tebe.
Naši menší hádku přerušilo zvonění. Rychle jsem se vytratila ze třídy. Bože. Ta Quinn... Tolik mi leze na nervy. Vyšla jsem ven. Venku nikdo nebyl. Pak zafoukal vítr. Směrem od lesa. Podívala jsem se do něj a okamžitě jsem zamrzla na místě. V lese se leskly zelené oči.
Zyra: Bello? Kde jsi?
Otočila jsem se za jejím hlasem. Jakmile jsem se ale podívala zpět, oči už tam nebyly.
Zyra: Tady jsi. Mám ti vyřídit, že od teď budeme mít hlídky po celé škole. I ty budeš hlídat. Zítra večer. U našeho pokoje.
Bella: Dobře. V kolik?
Zyra: Ve dvě. Ráno.
Ale ne. To je nebezpečně blízko k době, kdy došlo ke zmizení. Ale i přes to jsem na to kývla. A raději se vrátila zpět do školy. V lese nic nebylo vidět. Ale cítila jsem, jakoby nás les pohlcoval. Číhá v něm nebezpečí. A smrt...

Teď zapadá slunce. Já sedím na vyhlídce a dívám se na tu podívanou. Po Ronie nejsou ani stopy. Zvláštní je, že u výtahu zase byly stopy po portálu. Ale nikdo kromě mě si jich nevšiml. Jak je to možné? Nikdo z učitelů nám nic nechce říct. Ale mám ten pocit, že ví všechno. Kdo to je, proč to dělá a koho chce. Ale ptát se nebudu. Stejně nám to neřeknou. Moji klidnou podívanou vytušila Ladiová. Sedla si vedle mě.
Ladiová: Tak? Jak je ti?
Bella: Smutno. Pokročili jste?
Ladiová: Ne. Vůbec. Ani stopy.
Bella: Paní učitelko?
Ladiová: Ano?
Bella: U výtahu jsou stopy po portálu. Všiml si toho i někdo jiný?
Ladiová: Ne... Děkuji. Určitě nám to pomůže.
Bella: Ten někdo se to ale nesnažil ani zamaskovat. Je to tak lehce nalezitelné.
Ladiová: Možná ne. Možná jen ty máš na to talent.
Bella: Já? To určitě.
Moje hořká odpověď ji umlčela. Všichni ví, že nejsem magicky nadaný člověk. A možná nejsem ani přeměňovač. Vstala jsem a sjela do patra s mým pokojem. Ladiovou jsem tam nechala. Jelikož mám hlídku, tak jsem si hned šla lehnout... Vzbudila mě něčí ruka na mém rameni. Luke.
Bella: Luku, co tady děláš?
Luke: Chci to dát dobrou noc a popřát ti hodně štěstí.
Bella: Děkuji. Tobě taky dobrou.
Luke mě políbil na čelo. Vstal a odešel. Bylo půl dvanácté večer. Za chvíli to bude tu.

Les. Psi. Útěk. Mítina. Zelené oči. Jizva přes ně. A úšklebek.

S trhnutím jsem se vzbudila. V mém snů na levém oku přibyla jizva. Alespoň vím přesnější popis. Kdo to je? Proč ho mám ve snech? Vstala jsem. Bylo 1:55. Za chvíli mám hlídku. Otevřu dveře. Před nimi někdo vleče něčí tělo. Otočí se na mě. Zelené oči. Jizva. Proboha. To tělo... Luku!!! Než se vzpamatuju, muž mizí v portálu u výtahu. Začnu křičet. Na zemi je čára krve. Učitelky okamžitě doběhnou. Já rychle běžím k pokoji Luka. Moje srdce bije jako splašené. Na zdi je opět něco napsáno.
Chci ji. Hned. Vydejte ji nebo poteče krev.
Ji? Minule tam bylo ho. Co se to děje? Doběhne Ladiová.
Bella: Paní učitelko? Minule tam bylo ho. Co se změnilo? Koho chce?
Ladiová: Možná, že ty jsi ta správná osoba, která to musí vědět. Kdysi dávno se zrodil přeměňovač. Mocnější, než kdokoliv jiný. Uměl se převtělit do více zvířat. Ne do dvou. Ani do tří. Do deseti. Říkalo se mu nejvyšší přeměňovač. Po každých tři sta letech se rodil nový a nový a měl více a více přeměn. Občas to byla i holka. Teď se někdy zrodil nový. Je tak starý, jak vy. Proto mizí lidé z vašeho ročníku. Musí být mezi vámi. A nejspíš je to holka. Nejmocnější je Quinn. Možná, že je to ona.
Bella: A nevíte to jistě? Nejde to poznat?
Ladiová: Měl by mít specifický vzhled, který nikdo jiný nemá a nejsilnější by měl být za svitu měsíce...
A odešla. Nechala mě zmatenou na chodbě. Po chvíli jsem se vzpamatovala a šla si lehnout...

Ahoj. Předem se omlouvám za neaktivitu, ale opravuji gramatické chyby v mojí první knížce. Takže nemám tolik času. Jinak moc děkuji za podporu.
Ahoj u další kapitoly.

VikisekCZ