Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺31🐺

Pomalu jsem šla do svého pokoje. Papírek jsem držela v ruce a snažila se přijít na to, jak tyhle nesmyslné znaky fungují, ale jakoby nic neznamenaly. Vešla jsem do pokoje a šla spát...
Ráno jsem se svlékla. Podívala jsem se na papírek, který byl na nočním stolku a šla jsem se osprchovat. Sprcha byla uklidňující, ale jakoby moje já klidné nemohlo být. Hluboko uvnitř nejspíš vím, co znamenají ty znaky, avšak nechci vypustit jejich význam na povrch. Vylezla jsem ze sprchy a oblékla jsme se. Jakmile jsem vešla do svého pokoje, ohromě jsem se lekla Alexe, stojícího u mé postele. Skenoval svým pohledem ten papírek.
Alex: Kde jsi to vzala?
Bella: Dostala jsem to.
Alex: Tohle ti nepatří.
A chtěl ho odnést pryč.
Bella: Okamžitě se zastav!
K mému udivení tak opravdu udělal.
Bella: Proč mi to odnášíš? Co je na tom napsané?
Alex: Odnáším to, protože ti to nepatří a nikdo neměl právo brát to z tvého domova u tety a nevím, co je na tom napsané a ani to nechci vědět. Tohle písmo je písmo hvězd.
Překvapeně jsem se na něj podívala. On se otočil, aby odešel, ale já ho nenechala. Stoupla jsem si před dveře a svým tělem jsem mu blokovala přístup ke dveřím.
Alex: Bello! Uhni!
Bella: Ne! Ten lístek mi patří! A já tě nenechám mi ho vzít! Nebojím se tě!
Alex: Uhni, nebo za sebe neručím!
Bella: Ne! Neublížil bys mi!
Viděla jsem zlobu v Alexových očích. I přesto jsem se nebála. Věřím mu. Neublíží mi. Alex natáhl ruku. Chtěl mě snad uhodit??? Ne... Neublížil by mi. I tak jsem se musela šeptem přesvědčovat. Zavřela jsem oči a začala jsem si mluvit pro sebe.
Bella: Neublížil bys mi. Neublížil bys mi. Neublížil bys mi. Věřím ti...
A ucítila jsem pohlazení po tváři. Otevřela jsem oči. Alex mě hladil po tváři. Měla jsem pravdu.
Alex: Omlouvám se. Jen... Se o tebe bojím. Je to věštba hvězd. Nikdy nevíš, co ti předpověděly.
Bella: Neopustím tě. Ani žádná pitomá věštba mě k tomu nedonutí.
A objala jsem ho. Ucítila jsem úlevu. Nad námi se objevili čtyři hvězdy. A pak tři spadly. Neublíží ti. Neopouštěj ho... Zůstaň s ním...
Ta věštba... Je skoro splněna. Zbyla už jen jedna. Podívala jsem se na Alexe a zářivě jsem se usmála. Pořád jsme se objímali, ale já byla opět nucena to přerušit. Úzkost byla k nevydržení. Omluvně jsem se na něj podívala. On kývl, že rozumí, položil mi lístek do ruky a pak šel. Znovu jsem si ho pořádně prohlédla, ale nebyla jsem o nic chytřejší. Musím se nějak zabavit... Oblékla jsem se do obyčejného oblečení, vzala jsem si věci na uklízení a opravování a šla jsem do paláce své rodiny. Vevnitř jsem se okamžitě pustila do práce. Postupně jsem opravila všechny pokoje a šla jsem do nejspodnějšího patra. Tam jsem začala se salónky. Když jsem je opravila a uklidila, zapadalo slunce... Jako vlk jsem se s věcmi na zádech rozeběhla zpět do sídla. Byl tu klid. Až moc velký klid. Ale nechci to řešit. V sídle jsem okamžitě zaplula do pokoje a dala jsem si dnes již druhou sprchu. Po ní jsem se šla navečeřet. Dole ale nikdo nebyl. Co se děje? Hledala jsem kohokoliv, ale nikde nikdo. Vyběhla jsem ze sídla. Rozeběhla jsem se do lesa. A pak uprostřed lesa byli všichni. Poddaní, Scar a Matthew, David a Kalis, Zyra, Lili a Ronie a nakonec Alex. O něčem spolu mluvili. Přeměnila jsem se na lesní kočku a poslouchala jsem je.
Alex: Ten papírek... Zajímalo by mě, kdo jí ho dal.
Scar: Co je na něm napsáno?
Alex: Nevím. Toto písmo přečtou jen nejvyšší přeměňovači.
Kalis: Či na něm může být napsáno?
Alex: Její osud, náš osud, osud celého světa... Těžko říct, když to přečtou jen nejvyšší přeměňovači.
Matthew: No... Teoreticky, pokud to věštila její teta, to je spíše vzdálená budoucnost.
Alex: Možná. I tak mám strach. Přeměňovači? Musíme za každou cenu zjistit, co je tam napsané.
To už jsem to nevydržela s jako člověk jsem vylezla ze svého úkrytu.
Bella: Vy? Spíš já! Nevím, proč vás ta věštba tak fascinuje. Já se nebojím. Až to přečtu, tak vám to možná řeknu. Alexi... Zklamal jsi mě. Za mými zády se tu domlouváte a, nech mě hádat, mi o tom nechcete říct.
Alex: Bello... Jde o to, že jsem přečetl první větu.
Bella: Cože?
Alex: Bello. Já ten jazyk chvilku studoval. Ale moc si ho nepamatuju. Jde pouze nejvyšším. První věta zní takto... Nejvyšší přeměňovači, pokud tohle čteš, dávej dobrý pozor, nečeká tě nic hezkého.
Nastalo hrobové ticho. Nečeká tě nic hezkého... Ale proč mě teta neoslovuje jménem?
Bella: Ale pokud... Pokud to napsala má teta... Proč mě neoslovuje jménem?
Alex: Možná to pouze opsala. Nejspíš to byl nějaký vzkaz pro nejvyšší... A ten ona přepsala pro tebe.
Na to jsem kývla.
Alex: Nezlob se. Ale bojím se o tebe.
Bella: Jsem nejvyšší. Nemusíš se o mě bát. Nejsem malá holka. Postarám se o sebe i sama.
Alex se mi díval do očí. Můj pohled byl pevný a neústupný.
Alex: Dobře. Tak pojďme zpět.
Všichni se zvedli a šli za mnou a Alexem zpět do sídla. V sídle jsem si šla zaplavat. Udělala jsem několikrát nejnebezpečnější trik a pak jsem se šla převléknout a spát... Když jsem se ukládala do postele, oslepilo mě zlaté světlo. Když jsem otevřela oči, přede mnou stála Stella. Usmála jsem se na ni.
Bella: Stello! Tak ráda tě vidím.
Stella: Dostala jsi vzkaz?
Bella: Od tety? Ano.
Stella: Bello. Já tě prosím... Co nejdřív se ho pokus přečíst. Musíš sebe a všechny tvé milované připravit na budoucnost.
Bella: Je to moc zlé?
Stella: Ano..
A zmizela... Okamžitě jsem se zabalila do peřiny. Spustily se mi slzy. Budoucnost růžová nebude...

Takže čauky mňauky. Dneska je tu nová kapitola. Snad se líbí. Jenom vám tady dávám info o překládání knihy FNAF Silver Eyes. Kapitol je třináct, ale stránek je asi 360. Takže kapitoly tam nebudou vycházet pravidelně. Budou vycházet jeb tehdy, kdy budu mít dost času je přeložit.
Tak ahoj u další...

VikisekCZ