Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺21🐺

Vzbudila jsem se brzy. Slunce prosvítalo do mého pokoje a tvořilo nádherné obrazce. Odráželo se od skla a vytvářelo duhu. Pousmála jsem se. Vstala jsem, převlékla se, umyla se a šla jsem na snídani. Po cestě se mi lidé vyhýbali. Nedivím se. Musela jsem vypadat jako psychopat. Ale nelituji toho. Konečně vím, kdo jsem. Spíše kým jsem byla. Dole na snídani jsem pozdravila jen Kalis. Nasnídala jsem se a bez jediného ohlédnutí jsem odešla. Na Scar ani na Alexe jsem se nepodívala. Nemohla jsem. Pořád jsem měla v srdci bolest a zlobu. Zavřela jsem se v pokoji a tam taky zůstala. Odmítala jsem jít kamkoliv jinam. Mluvila jsem jen s Kalis. Jí jsem věřila. Ona mě nezradila. Trávila jsem s ní většinu času. Jednoho dne jsem se procházela po sídle. A pak se ozval hlas jednoho ze stráží.
Stráž: Je tu Ziriová a žádá si audienci u Pána.
Alex: Nechť vstoupí. Půjdeme do konferenční místnosti.
Opatrně jsem je následovala. Znala jsem tajnou místnost hned vedle konferenční, odkud se dalo i dívat kukátkem. Vevnitř stál Alex a naproti němu Ziriová. Co bylo divné? Byla sama. To ona normálně nedělá. Začali spolu konverzovat. Já se ale soustředila na okolí. Ti stráže. Nebyli to Alexovi stráže. Byli to stráže Ziriové. Strach mi sevřel hrdlo. Ať už jsem chovala jakoukoliv zášť k Alexovi, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Musela jsem jednat. Ale první musím počkat, až se na něj vrhnou. Čekala jsem, čekala a čekala... A pak se všichni stráže přeměnili a spolu se Ziriovou se na Alexe vrhli. On se přeměnil, ale šanci neměl. Já se přeměnila na vlka, zavyla jsem a prorazila jsem dveře. Všichni se na mě otočili. Ale už bylo pozdě. Mé drápy se zasekly do nejbližšího nepřítele a mé zuby nelítostně trhaly jeho tělo na malé kousky. Sice měli převahu, ale já byla nejvyšší přeměňovač. Ziriová se přeměnila ve svého obrovského hada a obmotala mi celé tělo. Vlk byl moc velký. Musela jsem se přeměnit na kočku. Rychle jsem již jako kočka vyklouzla z jejího sevření. Znova jsem se přeměnila na vlka a bojovala. Alex mi pomáhal. Do místnosti vtrhla Kalis. Když viděla, že mají převahu, nelidsky zařvala. Ona je totiž stínový démon. Přeměnila se. Nikdy jsem stínového démona naživo neviděla. Tělo bylo černé. Drápy byly tmavě fialové až skoro černé. Na hlavě měla růžovočervené rohy a černé vlasy s lehkým melírem. Ze zad jí vycházela jakoby dva obrovské drápy, které byly zakončeny velmi ostrou růžovočervenou špičkou. Obličej neměla. Měla pouze pár strašidelných růžovočervených očí. Okamžitě se vrhla do boje. Její zadní drápy se hýbaly jako látka, na jejímž konci jsou připevněny dýky. Ale tato látka byla jako sval, se kterým mohla libovolně hýbat. V boji jsem se na ni mohla ohlédnout jen párkrát, ale i tak jsem viděla, jak ladně zabíjí nepřátele. Když zbyla jen Ziriová a hrstka jejích přeměňovačů, utekli. Vyčerpaně jsem se svezla na zem a přeměnila jsem se zpět na člověka. Kalis se též zpět přeměnila, stejně jako Alex. Byla jsem vyčerpaná. Ani nevím proč. Dělaly se mi mžitky před očima. Někdo ke mně přistoupil. Ta osoba nade mnou něco říkala, ale slovům jsem nerozuměla. A pak mi zaryla ruku do mého hlubokého škrábance na boku. Vykřikla jsem bolestí. Ta osoba ze mě něco vysávala. A pak vyndala ruku a přiložila ji na můj bok. A rána se zacelila. Ale bolest byla tak velká, že jsem již neudržela své víčka otevřená a svou mysl jasnou... Omdlela jsem...

Na oči mi dopadaly paprsky slunce. Otevřela jsem oči. Byla jsem ve svém pokoji. Vstala jsem. Na boku jsem nic necítila. Jak je to možné? Odhrnula jsem si tričko. Žádné stopy po raně. To je divné. Pořádně jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo po bitvě. Jen vím, že jsem měla obrovskou ránu. Sešla jsem dolů. Dole u stolu nikdo neseděl. A tak jsem šla do zahrady. Venku bylo krásně. Zamýšleně jsem se rozešla ven. Přemýšlela jsem nad tím, jak je můj život... Divný. Neměla jsem normální rodinu, normální dětství, lásku. Nic z toho jsem pořádně neprožila. Sice jsem měla tetu, ale nebylo to to stejné. Ale svou tetu miluji naše vše. Ani jsem si to neuvědomila a stála jsem u houpačky. Sedla jsem si na ni. A začala jsem zpívat. Nevím proč. Nejspíš jsem ze sebe potřebovala už dostat ty pocity. Potřebovala jsem upustit páru, abych mohla zase být v klidu. Když jsem dozpívala, cítila jsem se mnohem líp. Sebevědoměji. Ale pořád to nebylo ono. Chyběl mi ten starý pocit. Ale ať jsem se snažila sebe víc, nemohla jsem vyvolat ty staré city k Alexovi. Bylo to nemožné. Šla jsem tedy zpět. V sídle bylo jen pár stráží. Kde jsou holky a Alex jsem netušila. Zavřela jsem se opět do svého pokoje. Chtěla jsem jít znovu se podívat na rodiče. Vím, že bych neměla, ale já musela. Opatrně jsem tedy šla přes celé sídlo tak, aby mě nikdo neviděl. A kupodivu se mi to podařilo. Otevřela jsem a rozsvítila jsem si. Šla jsem přímo k malé místnosti. Vevnitř jsem se pořádně rozhlédla. Byli tu i Alexovi rodiče. Ale já si sedla před ty svoje. Byla tu i má sestra. Nevěděla jsem, jak začít.
Bella: Ehm. Ahoj... Mami, tati... Stello. Konečně vás vidím. Já... Ani nevím, proč jsem sem šla, ale asi jsem vás chtěla vidět. Chybíte mi. Moc. Ale teta se o mě postarala. A teď jsem tady... Já vím. Vím, co vám udělal. A vím, že už k němu necítím to samé, ale nejdu pryč. Nemám kam jinam jít. A já tu jsem ráda. Mám tu kamarádky. Spíš kamarádku. Se Scar jsem nemluvila dost dlouho...
Takhle jsem si povídala ještě hodně dlouho. Říkala jsem jim všechno o svém životě. Pak jsem se rozloučila a šla jsem. Ulevilo se mi. Ale jen z části...

Takže ahoj ahoj. Díky moc za ohlasy u mych příběhu. Moc si toho vážím... Zde přikládám foto stínového démona.

Je tu nová kapča. Zítra vyjde další. Tak se těšte.
Tak ahoj...

VikisekCZ