Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺40🐺

Najednou hluk ustal. Slunce zapadalo. Dívala jsem se přímo na něj. A když bylo vidět jen z půlky, rozbolelo mě celé tělo... Začala jsem křičet bolestí. Do mého pokoje vtrhl Alex, potom Scar s Matthewem, Kalis s Davidem a Ladiová.
Ladiová: Přeneste ji na zem! Hned.
A tak taky udělaly. Opatrně mě položili na zem. Pořád jsem se zmítala.
Ladiová: Až vysvitne první paprsek měsíce, Bella se trvale promění na vlka.
Alex: Ne!!! Kolik máme času???
Ladiová: Hodinu...
Všem začaly téct slzy... I mě... Už mám jen hodinu svého života. Holky mě objaly. Naše vzlyky se nesly přes celé sídlo. Zanedlouho všichni věděli, že mám poslední hodinku. Čas se neúprosně řítil vpřed...
Slunce zapadlo.
Ladiová: 15 minut.
Holky propadaly panice a Alex se na mě neustále díval. Byla jsem nervózní a vystrašená. Co mám dělat??? Vedle mě si sedla Scar s Kalis. Začaly mi povídat různé zážitky se mnou. Mě chytla křeč. Mé nohy se měnily na vlčí. Křičela jsem bolestí. Bylo to hrozné. Mé vlasy se zkrátily na velikost chlupů. Moje ústa se prodloužily a vznikl čumák. Holky nepřestávaly povídat jejich vzpomínky. Bolest se stupňovala. Bylo mi hůř a hůř.
Ladiová: 5 minut...
Holky mě obejmuly a snažily se mě i sebe uklidnit. Ale nepomáhalo to. Alex seděl na zemi a pokoušel se udržet slzy. Moc mu to nešlo. Bylo to tak bolestivé vidět takhle všechny mé přátele.
Ladiová: Minuta...
I jí začaly téct slzy. Každá vteřina pro mě byla bolestivější. Alex se ke mně přiblížil.
Alex: Bello. Ty... Ty mi nesmíš zmizet. Nemůžu o tebe přijít. Zemřel bych. Já tě prosím. Vzpomeň si.
Bella: Je pozdě, Alexi...
Alex: Ne!! Nikdy není pozdě!!
Ladiová: 15 sekund.
Smutně jsem se na něj usmála. Bála jsem se.
Alex: Bello! Poslouchej. Nemůžeš mě opustit... Protože...
Ladiová: 10
Alex: Nemůžeš... Ne takhle...
Ladiová: 9
Alex: Já... Zemřu...
Ladiová: 8
Alex: Já... Prosím.
Cítila jsem, jak se pomalu měním už navždy.
Ladiová: 7
Alex: Prosím...
Ladiová: 6
Alex: Nemůžeš mě opustit! Miluju tě!
Zatajil se mi dech.
Ladiová: 5
Čas se zpomalil.
Ladiová: 4
Mé vzpomínky se oživily. Všechno... Už vím... Ale mám je vypustit?
Ladiová: 3
Alex se mi díval do očí. Já jsem pozorovala každou část jeho obličeje.
Ladiová: 2
A pak jsem to ucítila. Má mysl se rozjasnila, mé srdce se otevřelo.
Ladiová: 1
Udělám to...
Bella: Já... Tě miluju taky, Alexi.
A usmála jsem se na něj.
Paprsek měsíce pronikl do pokoje. Vznesla jsem se. Nic jsem neviděla. Světlo mě oslepovalo. A pak jsem cítila, jak se měním. Bolelo to, ale něco bolest tlumilo. Moje srdce překypovalo štěstím. Na chvíli jsem zahlédla svět kolem sebe. Byli jsme na "náměstí". Jakto? Ale to mě už nezajímalo. Znovu mi narostly vlasy. Můj čumák se změnil zpět v nos a ústa, chlupy se stáhly, místo drápů jsem měla svoje nehty. A pak nastala nejbolestivější část. Moje kosti a svaly se vracely do původního stavu. Schoulila jsem se do klubíčka. Bolest byla neuvěřitelná. Avšak pořád jsem cítila štěstí ve svém srdci. Měsíc na mě stále zářil. A pak jsem ucítila, jak přeměna zpět ustala. Ale stalo se něco jiného. Můj pás obemkl opasek s měsícem, na mém hrudníku se objevil crop top, dostala jsem sukni, ve předu měla kratší volánky a vzadu delší. Pod nimi byly krátké kraťasy. Moje vlasy se učesaly a dostala jsem krásné boty. Nad rameny mi z topu "vyrostly" takové malé "křidélka". Všechno bylo krásné. A pak z měsíce vytryskla vlna energie. Já se snesla na zem. Otevřela jsem oči. Objevila se zlatavá záře a proti mě kráčela slavnostně oblečená Stella. V ruce nesla nějakou šperkovnici. Nervózně jsem se na ni podívala. Ona se na mě usmála.
Stella: Bello... Naši rodiče by na tebe byli pyšní. Tohle, co držím v ruce se dědí po generace... Pouze v našem rodu. Mimochodem, tady máš svůj náhrdelník a náušnice.
A ucítila jsem studený kov na svém hrudníku. Sáhla jsem si na uši. Opravdu tu byly ty náušnice, které jsem měla na oslavě. A pak se Stella usmála.
Stella: Toto ti předávám pod dohledem našich předků a před tvým strážcem, měsícem. A také před tvými přáteli, poddanými a před tvým andělem. Předávám ti to já, Stella z Mironu. Paláce Altorů.
A otevřela šperkovnici. V ní byla tiára. Nádherná tiára. Byla celá stříbrná a měla v sobě zasazené diamanty. Ohromením jsem otevřela pusu.
Stella: Bello! Slibuješ, že budeš tuto tiáru strážit, i kdybys za ni měla život dát?
Bella: Slibuji.
Stella: A slibuješ, že se postaráš o to, aby se toto dědictví dostalo dalším generacím?
Bella: Tak slibuji.
Stella: Prohlašuji tě tedy poslední princeznu Altorů!
A nasadila mi tiáru. Děkovně jsem se na ni podívala. Ona kývla, že rozumí.
Stella: Teď tě nechám s tvými přáteli. Potřebují tě... Sbohem sestřičko. Brzy se snad uvidíme.
Bella: Uvidíme. Určitě.
A zmizela. Svůj zrak jsem přesunula ke svým přátelům. Všichni brečeli dojetím. Včetně Ladiové. Avšak můj zrak upoutal jen jediný člověk. Alex... On na mě koukal svými smaragdy a já na něj svýma očima, které připomínaly moře u pobřeží. Světlé a velmi krásné. A pak jsme se k sobě rozeběhli. Čas se opět zpomalil. Byla jsem volná. Konečně mě nesvírala ta bolest a úzkost. A pak jsme se obejmuli. Ten pocit byl neuvěřitelný. Konečně jsem ho měla u sebe. Cítila jsem se tak úžasně. Oba jsme se rozbrečeli štěstím. Svírali jsme se v objetí. Pak se mi podíval do očí.
Alex: Jsi... To ty?
Bella: Ano... Jsem zpátky. Neopustím tě.
Alex: A... Necítíš úzkost?
Bella: Ne... Kletba je pryč.
Alex: Já... Miluju tě. Zmínil jsem se už?
A zčervenal.
Bella: Ano. A právě díky těmto slovům jsem stále tady. Miluju tě, Alexi. Víc, než svůj život.
A políbili jsme se. Hladově. Chyběli jsme si. Všichni kolem nás začali tleskat. A pak se stal jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života. Alex se odtáhl a díval se mi do očí.
Alex: Bello. Od prvního okamžiku, co jsem tě viděl, jsi se stala mým světlem v mém temném životě. Byla jsi pro mě ta jediná. Tys byla jediná, které jsem se kdy takto dvořil. Tys byla jediná, která mě dokázala pohledem umlčet a uchvátit. Byla jsi vždycky ta nejúžasnější holka v mém životě. A teď, když jsem o tebe malém přišel, jsem si něco uvědomil. Už o tebe nikdy nechci přijít. A chci iže mít po svém boku navždy.
A klekl si. Rukama jsem si zakryla ústa. On se opravdu chystá to udělat? Odněkud vytáhl krabičku. Zatajil se mi dech a mé srdce vynechalo úder.
Alex: Bello... Bello, jen ty a já už navždy. A proto se tě ptám na tuto otázku. Bello Altorová. Já, Alex Kereon se tě ptám. Vezmeš si mě?
Po tvářích se mi začaly kutálet slzy štěstí. Věděla jsem, jak odpovím. Jinak to ani nešlo.
Bella: Ano... Vezmu.
Alexovi se na tváři objevil ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla. Vytáhl prsten. Byl to stříbrný prstýnek, který měl na sobě dva vlky z kamínků. Každý z nich tam měl půlku obličeje. Jeden bílý a jeden černý. Já a Alex. Navlékl mi ho a pak jsme se na sebe doslova vrhli. Líbali jsme se divoce a s láskou. Všichni kolem nás opět tleskali. Ozýval se výskot. Všichni se radovali. A já jsem zažila snad ten nejlepší den v mém životě...

Ahojky lidičkyyyy!!! Ano... Jsem tady s novou kapitolou. Ale ta není poslední... Tak se zítra těšte na další kapitolu. Ani ta asi nebude poslední. To bude nejspíš předposlední a pak bude epilog. Tak se máte na co těšit.
Tak ahoj u další kapitoly...

VikisekCZ