Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺35🐺

Vevnitř bylo ticho. Jak taky jinak, když byla noc. Potichu jsem šla ke svému pokoji. Otevřela jsem potichu dveře. Vešla jsem a zavřela jsem. Otočila jsem se. Na mé posteli někdo spal. Alex... No to si už dělá prdel??? Snažila jsem se ho shodit na zem, ale byl moc těžký. A tak jsem si šla lehnout do skrýše. Debil... Zahrabala jsem se do peřiny a usnula jsem...

Ráno mě vzbudilo pohlazení. Někdo mě hladil po tváři. Otevřela jsem oči. Jasně zelené oči se vpíjely do těch mých. Okamžitě jsem poznala, o koho se jedná. Chytla jsem jeho ruku a vyskočila jsem. Ruku jsem mu zkroutila za záda a přitiskla ho k zemi.
Bella: Tohle už nikdy nezkoušej!
Alex: Sakra, Bello! To bolí!
Bella: To má bolet.
Avšak zapomněla jsem na jeden důležitý detail. A to byl ten, že se měním na vlka. Po rukou mi stékala jeho tepla krev. Moje nehty nebyly už nehty, ale staly se z nich drápy. Jeho krev obalovala mé ruce. Rychle jsem ho pustila. Na jeho rukou se rýsovaly rány od mých drápů. On se zvedl a utekl pryč. Byla jsem ráda, že utekl. Nechci s ním nic mít. Už nikdy...

Utíkala jsem k paláci. Nevím proč. Možná jen tak. Zastavila jsem se u jezera. Přeměnila jsem se na člověka, oblékla jsem si plavky a skočila jsem do vody. Plavala jsem hlouběji a hlouběji až jsem doplavala ke dnu. Nevím, proč jsem to udělala. Na dně jsem se usadila. Přála jsem si, abych mohla být někdo jiný. Zavřela jsem oči. Zkusila jsem se vycítit rychlost mého trvalého přeměňování na vlka. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem cítila, jak mi pomalu, opravdu pomalu, rostou chlupy, jak se moje drápy prodlužují, jak je můj nos citlivější, jak mám zuby ostřejší a jak se moje pravé já mění na někoho jiného. Prudce jsem otevřela oči. Vyplavala jsem vzhůru a šla jsem zpět do sídla. Jo... Celá mokrá a špinavá... No co... Mně to nevadilo. Vevnitř mě okamžitě odchytla Kalis se Scar a zavřely mě ve skrýši. Sedly jsme si do kruhu.
Scar: Tak... Proč tu jsme... Bello, od čeho má Alex ty hluboké rány? Odmítá nám to říct. No a řekněme, že tvoje....  Nehty jsou hodně... Ehm... Velké a ostré...
Bella: Jo, udělala jsem mu to já.
Kalis: Proč?
Bella: Sral mě...
Scar: Bello, já tě nepoznávám. Jsi úplně někdo jiný. Co se s tebou děje?
Otočila jsem se na ni. Hleděla jsem jí do očí.
Bella: Prostě se měním.
Scar: Bello, nedopusť to...
Bella: Ale já to tak chci. To, že to vy nechcete je vaše věc!
Scar s Kalis vstaly. Obě dvě se na mě šokovaně dívaly. A pak se otočily a odešly. Po tvářích mi stekly slzy. Nechápou to... Alex mi ublížil. Já už s ním nechci nic mít...

Večer jsem pořádně nemohla usnout. Bolelo mě nad zadkem. Přejela jsem si tam rukou... Co to sakra??? Utíkala jsem k zrcadlu. Já mám... Ocas??? Ano... Byl to ocas. Ale zatím jen malý. Vlezla jsem pod peřinu a začala jsem brečet. Cítila jsem, jak stále roste. Bolelo to. Ale musím alespoň trochu spát. A tak jsem se kouzlem uspala...

Ráno jsem nemohla vstát. Všechno mě bolelo. Hlavně ten nový přírůstek... Ano, nás všemi známý a nenáviděný ocas. Pozorně jsem si ho prohlédla. Byl celkem... V pohodě... Na kalhotech jsem si ale musela kouzlem vystřihnout otvor pro ocas. Mám bych ho taky jinak dala? Kalhoty jsem si navlékla. Vypadalo to celkem komicky. Vyšla jsem z pokoje. Když mě viděli kolemjdoucí, ukazovali si na mě. Slyšela jsem, jak se mezi sebou ptají, co to je. Já je neposlouchala a hrdě jsem šla ven... Venku byl Alex se Scar a Kalis. Když mě viděli, brada jim spadla až na zem. Já kolem nich bez povšimnutí prošla a pokračovala jsem dál do zahrady. Sedla jsem si na houpačku a podívala jsem se na nebe. Vedle mě se objevila zlatavá záře, že které vystoupila Stella.
Stella: Bello! Ale ne!
Bella: Co je?
Stella: Jak jako co je??? Vždyť se měníš ve vlka!!! Ono se to... Plní!!!
Bella: Co se plní? Stello, co se děje?
Stella: Já... Já... Ty... Už ses mě na to kdysi zeptala. Doufala jsem, že k tomuto nikdy nedojde...
A pak mi to došlo...
Bella: Tehdy to děvčátko... To je moje současnost, že?
Stella: Ano... Ty... Jsi z části vlk a z části člověk. Bohužel, začíná převažovat vlčí část.
Bella: Nebojím se. Je to fajn.
Stella: Ne... Není. Nebudeš mít city. Budeš vraždit. Zabiješ i nejlepšího přítele. To je tvá budoucnost. Jedna z možností. Nebo můžeš být člověk a žít. Milovat.
Bella: Já nemiluji. Už nikdy nebudu.
Stella: Jak myslíš.
A zmizela. Bodlo mě u srdce. I má sestra se ke mně otáčí zády??? Přeměnila jsem se na vlka a rychle jsem doběhla zpět do sídla. Vevnitř jsem se srazila s Matthewem.
Matthew: Wow... Bello...
Už jsem byla člověk. Viděl všechno...
Bella: Co je???
Matthew: Ostatní mi říkali o tomhle, co se s tebou děje, ale takhle moc jsem si to nepředstavoval...
Bella: Hmm...
Chtěla jsem odejít, ale chytl mě za paži.
Bella: Co chceš ještě?
Matthew: Bello, Scar měla vizi. Ty... Nesmíš se stát vlkem. Viděla katastrofu. Ziriová je...
Bella: Mě to nezajímá. Řešte si to sami. Můj problém to už není. Nebaví mě to. Všichni si se mnou hrají. Jsem jen vaše loutka!
A odešla jsem...

Matthew
Její zkalená mysl byla viditelná. Myslela si, že ji všichni zrazujeme. Nikdo ji podle ní nemá rád. Ta kletba, kterou na ni uvrhla Ziriová, je pekelně silná. A to, že se přeměňuje na vlka, není dobrá tečka. Mám strach, co se stane... Bojím se o Scar, ale i o Bellu. Dlužím jí toho tolik... Musím to splatit...

Bella
Vklouzla jsem do svého pokoje, osprchovala jsem se a lehla jsem si. Mí bývalí přátelé... Jak ti jsou prolhaní. Nenávidím je. A s touto myšlenkou jsem usnula... Nenávidím je a oni mě taky. Lžou mi. Vždycky budu sama... Ani má sestra tomu nechce zabránit. A to mě zraňuje nejvíc...

Takže ahojky. Nová kapitola... Děkuji moc za 3k přečtení!!!! Moc si toho vážím!!!! Jinak do konce října bude tato kniha DOKONČENÁ!!! Tak pak se můžete těšit na jinou knihu...
Tak ahoj u další kapitoly...

VikisekCZ