Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺9🐺

Vzbudil mě hlas Kalisty.
Kalista: Ehm... Bello, snídaně je připravená.
Bella: Hm...
Něco vedle mě příjemně hřálo. Ještě víc jsem se k tomu přitiskla. Otevřela jsem oči. Leknutím jsem nadskočila. To, co jsem objímala byl Alex. Alex otevřel oči a taky odskočil. Začali jsme se sobě omlouvat.
Bella: Promiň. Byla mi zima.
Alex: To mně promiň. Strašně se rozvaluju po posteli.
Bella: To je dobrý.
Alex: Jo...
Oba dva jsme byli rudí až za ušima. Kalista to s úsměvem pozorovala. Jakmile jsem si jí všimla, ztrnula jsem. Čeká mě výslech. Alex se na ní taky otočil. Nadechoval se, že něco řekne, ale to už Kalista mizela ve dveřích. Chtěl jít za ní, ale já ho zastavila.
Bella: Vyřídím to.
Alex: Nemyslím si.
Řekl to tak chladně. Prošel kolem mě. Po chvíli jsem uslyšela její křik. Rychle jsem vyběhla na chodbu. Alex Kalistu držel za vlasy a někam ji vlekl. Okamžitě jsem mu zatarasila cestu. Tohle mu nedovolím. Došlo mi, jak ji chce potrestat.
Bella: Pusť ji!
Alex: Ne. A uhni, pokud nechceš mít další trest.
Bella: Ne! To neudělám! Pusť ji a to hned!
Alex ji k mému údivu pustil. Ona se sebrala a okamžitě začala couvat. Z očí jsem vyčetla jen strach. I já ho měla. Ale jen malý. Nesmím se bát. Alex přišel ke mně. Surově mě chytil za vlasy. Tentokrát vláčel mě. Křičela jsem. Bolelo to. Neměl žádné slitování. Zrovna procházel kolem zadního východu. Pak přiběhl stráže.
Stráže: Nerad vás ruším, ale vězeňkyně utekla.
Alex: Která?
Stráže: Lydia...
Alex mě okamžitě pustil.
Alex: Dotáhni ji k jejímu pokoji. Hned!
Alex se rychle rozeběhl ven. Stráže mě začal odvádět. Na chodbě jsem uviděla Kalistu. Byla zoufalá. Potřebovala pomoc. Viděla jsem jí to na očích. Chtěla jsem stráže uspat, ale on mě pustil. Podívala jsem se na něj. Byl to kluk od nás ze školy. Kdysi dávno zmizel v lese. Poklonil se mi a odešel. Kalista mě okamžitě chytla za ruce.
Kalista: Bello! On Lydiu zabije! Chtěla ti něco říct! Najdi ji! Prosím!
Bella: Udělám, co budu moct.
Zajímá mě, co mi chtěla říct. Vstoupila jsem do hlavního sálu. Stráže se rozeběhli proti mě s úmyslem mě chytit. Já se rozeběhla a přeměnila se. Proskočila jsem oknem. Trochu jsem se odřela. Rozeběhla jsem se do lesa. Předběhla jsem Alexe. Hnala jsem se lesem a hledala jsem Lydiu. Proběhla jsem bariérou. Nikdo mě nemohl chytit. Les kolem mě rychle ubíhal. Pak jsem ucítila krev. Honem jsem šla po stopách. V keřích jsem našla dívku. Lydia.
Bella: Lydie, jsem Bella. Nehýbej se. Pomůžu ti.
Lydie: Je pozdě. Poslouchej, Bello. Čtenářka hvězd předurčila tvůj i Alexův osud. Tři roky... Před třemi roky vám to řekla.
Bella: Kdo to byl?
Lydia: Říkala, že máš... Máš... Věřit...
A její oči pohasly. Byla mrtvá. Její tělo bylo zbědované. Všude krvavé šrámy. Musela vykrvácet. Vedle mě se objevil Alex. Toho jsem fakt vidět nechtěla.
Bella: Vykrvácela. Nic jsem už nezmohla.
Alex: Vždyť je to jen služka. Je mi to jedno.
Vztek vyplul na povrch. Zase. Jak tohle mohl říct???
Bella: Jak to můžeš říct??? Vládl jsi jí!!! Zaslouží si úctu. Byla tvá poddaná.
Jen co jsem to vyslovila, ucítila jsem bolest na pravé tváři. Uhodil mě. Pomalu jsem otočila k němu hlavu. Alex se zatvářil vyděšeně.
Alex: Já...
Bella: Jsi takový hajzl.
A rozběhla jsem se pryč. Moje slzy mi smáčely obličej. Běžela jsem k jedinému cíli. K akademii. Musím najít Zyru. Je jasnovidka. Musí něco vědět. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Zastavila jsem přímo před začátkem areálu akademie. Moje myšlenky jsem vyslala k Zyře. Za chvíli jsem ji viděla vycházet z akademie. Přiběhla až ke mně a pevně mě objala.
Zyra: Bello! Měla jsem takový strach.
Bella: Ne tak nahlas. Jsem tu potajnu. Hledají mě. Nemáme moc času. Chci se tě na něco zeptat. Prý mi kdysi jakási čtenářka hvězd něco předpověděla, stejně tak i předpověděla něco Alexovi. Nevíš o tom něco?
Zyra: Kdo je Alex?
Bella: Ten muž. Váš věznitel.
Zyra: Vím o tom něco. Ale ty sama si musíš vzpomenout. Máš to v hlavě. Ale ona ti to zatarasila. Musíš na to přijít. Teď.
Bella: Já nevím jak.
Zyra: Řekla ti to před příchodem na akademii. Podle všeho jedna slavná čtenářka hvězd zemřela před třemi lety.
Zasekla jsem se. Moje teta... Něco mi říkala... Už nevím co... Pak jakoby jsem se vrátila v čase...

Měla jsem jít na akademii...
Teta: Bello... Teď už musíš jít sama...
Bella: Já nechci.
Teta: Musíš.
Bella: Co se děje?
Teta: Hvězdy mi řekly něco o tvé budoucnosti.
Bella: A co?
Teta: Věř mu. Zůstaň s ním. Ochrání tě. Neopouštěj ho. Neubliží ti. Ale teď už běž. Běž!

Opravdu to byla má teta? Ta, co mi předpověděla něco důležitého? Opravdu byla čtenářka hvězd?
Bella: Má... Má teta...
Zyra: Co?
Bella: To ona mi to předpověděla... Ona byla čtenářka hvězd...
Zyra: Co ti řekla?
Bella: Věř mu. Zůstaň s ním. Ochrání tě. Neopouštěj ho. Neubliží ti.
Zyra: Luke?
Bella: Nevím. Navíc je mrtvý.
Zyra: Každopádně bys měla jít. Bojím se o tebe. Strašně moc.
Bella: Už jdu.
Zyra: Ahoj.
Bella: Ahoj.
A šla jsem. Jakmile jsem byla u bariéry, spatřila jsem Alexe. Nemám na něj náladu. Prošla jsem kolem něj. Nic jsem mu neřekla a šla jsem. Srdce mě zabolelo, když mě nezastavil. Chtěla jsem, aby mě zastavil. Ale neudělal to... A tak jsem šla spát... S bolestí v srdci...

Ahoj. Nová kapitola. Snad se líbí. Omlouvám se, ale teď nebudu vydávat dva týdny, protože budu na táboře. Děkuji moc za ohlasy.
Uvidíme se příště...

VikisekCZ