Morpher (Přeměňovač) [DOKONČENO]

🐺41🐺

Večer jsem šla spát k Alexovi. Dlouho jsme spolu nebyli a tak jsem usoudila, že to je dobrý nápad. Oblékla jsem se do pyžama a šla jsem skrýší. Když jsem k němu vešla do pokoje, měl na sobě jen tepláky. Všiml si mě. Když mě uviděl, usmál se. Já šla až k němu.
Alex: Co tady děláš?
Bella: Spím tu. Pokud ti to teda nevadí.
Překvapeně se na mě podíval. Ale kývl. Šla jsem pomalu k posteli. Skenoval mě pohledem. Věděla jsem, že mě chce. Bylo to na něm vidět. Neuměl to skrýt. Přišla jsem k posteli a lehla jsem si. Zakryla jsem se. On mě pozoroval. Pak si lehnul taky. Bylo ticho. Objal mě. A já se svým pozadím natiskla na jeho nejcitlivější místo. Ztuhl.
Alex: Bello, jestli se ještě jednou takhle zavrtíš, já za sebe neručím.
Bella: Tak neruč...
A udělala jsem to znova. Přitiskl mě pod sebe a šibalsky se usmál. Začal mě opatrně líbat. Spolupracovala jsem. Své ústa poté přesunul na mou čelist a můj krk. Po pokoji začalo létat naše oblečení. A pak... Jsme se na sebe vrhli jako dva hladoví vlci. Tahle noc bylo pro mě úžasná... Konečně jsem po tak dlouhé době mohla zase patřit Alexovi...

Ráno jsem se vzbudila, ale vedle mě Alex nebyl. Vstala jsem, oblékla jsem se, upravila se a šla jsem se podívat ven. Před dveřmi byl provázek, který byl přivázán ke klice. Vedl dál si chodby. A tak jsem šla podél něj. Vedl přes celé sídlo. Šla jsem různými tajnými chodbičkami a tunely. A pak jsem se octla v nějaké místnosti. Byla tu tma. Jakmile jsem se dotkla konce provázku, rozsvítilo se a lidé sborově vykřikli.
Lidi: Všechno nejlepší!!!
Proboha... Začala jsem plakát štěstím. Úplně jsem zapomněla, že mám dnes narozeniny. Dnes je mi sedmnáct. Vepředu byli holky s Matthewem a Davidem, s Ladiovou a s Alexem. Alex ke mně přišel. Objala jsem ho.
Bella: Děkuji! Děkuji moc!
Alex: Líbí se ti to?
Bella: Děláš si srandu? Jsou to ty nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měla.
A políbila jsem ho. Když jsme se odtáhly, zašeptal mi do ucha.
Alex: Včera už jsi dostala část svého dárků.
Zčervenala jsem. On se provokativně usmál. Já na něj vyplázla jazyk... A pak se slavilo... Jednak se slavili moje narozeniny, ale také naše zásnuby. Takhle se oslavovalo od rána do večera. Hrály se různé hry, jako třeba Just dance, a hodnotilo se, kdo je nejlepší. V tanci jsem vyhrála já. Absolutně nevím jak se mi to podařilo. Jako výherce jsem si měla zavázat oči a někoho se dotknout. S ním pak musím udělat nějakou činnost. Třeba zazpívat mu. Scar mi zavázala oči a zatočila se mnou. Pak mě pustila a někam se ztratila. Viděla jsem jen tmu. A tak jsem šla. Otevřela jsem své srdce a nechala jsem se jím vést. Různě jsem se otáčela a šla do různých stran. A pak se má ruka někoho dotkla. Sundala jsem si šátek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dotkla jsem se muže, vyššího než já. Měl černé vlasy a jasně modré oči. Moje mysl si okamžitě uvědomila, kdo to je. Skočila jsem mu do náručí.
Bella: Done!!!
On mě objal zpět.
Don: Ahoj Bello.
Bella: Jak???
A pak ke mně přistoupil další muž. Tmavě hnědé vlasy a též modré oči.
Bella: Zacu!!!
A taky jsem ho objala. Pak ke mně přistoupil Alex s Ladiovou.
Ladiová: V těch knihách byla i tato kletba. A Alex se ji rozhodl zrušit.
Alexovi jsem se vrhla kolem krku a neustále mu děkovala. U toho jsem plakala. A pak přišla část s tím úkolem. Měla jsem s ním tančit. Nevadilo mi to. A tak jsme se objali a tančili jsme. Don mě zvedl nahoru a tak jsme tančili tak, že on mě držel a já visela ve vzduchu. Byla to sranda. Pořád jsem se smála. Pak jsem tančila se Zacem. A nakonec s Alexem. Byly to opravdu nejúžasnější narozeniny. Nic víc jsem si nemohla přát. Večer jsem odešla nahoru dřív. Neco mi vrtalo hlavou. Co Ziriová? Ona přeci pořád žije. Bude s ní asi trochu problém. Převlékla jsem se do pyžama a šla jsem spát.

Ráno bylo náročné. Museli jsme se sejít a domluvit se, jaký je plán. Ziriová nás šetřit nebude. Bylo to složité. Když je napadneme, můžou nás snadno odhalit, protože je nás hodně. Něco mě napadlo. Vyzvat je.
Bella: A co kdybychom je vyzvali? To přece není špatný nápad.
Alex: Ne, ale je nebezpečný. Koho bych měl poslat?
Ladiová: Teleportuju se tam a nechám jim tam vzkaz. Bude to snadné. Na vzkazu bude datum a čas boje. A samozřejmě i místo.
Alex: To po vás nemůžu chtít.
Ladiová: Ty to po mně nechceš. Já to udělám ze svého rozhodnutí.
Bella: Jste si jistá?
Ladiová: Ano. A mimochodem, už mi tykejte. Jsem Angela.
Bella: Dobře, An...
Ladiová kývla. Pak nás domlouvání na dnu, času a místu. Nakonec jsme se dohodli. Za týden, v 20:00 a u akademie. Tohle jsme sepsali, Alex a já jsme se tam podepsali a An to odnesla. Když se vrátila, sdělila nám, že úspěšně předáno. Na to jsme kývli. Odpoledne jsem strávila s Alexem. Zkoušel mě, jestli jsem stále tak dobrá v boji... Ehm... Vždycky jsem vyhrála. Byla jsem mnohem silnější. Bylo to neuvěřitelné. Bylo to krásné. Pak jsme si zahráli nějakou tu hru ve VR a nakonec jsme se jen mazlili. Chtěli jsme si odpočinout. Ráno bylo poněkud hektické. Nakonec jsme usnuli...

Probudila jsem se v noci. Vstala jsem. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu. Spát se mi už nechtělo. Šla jsem na houpačku, kterou mi kdysi dávno ukázal Alex. Začala jsem se houpat. Ale pak jsem uslyšela křupnutí větviček a zašustění porostu. Postavila jsem se do bojové pozice. Z keře na mě zíraly dvě oči. Quinn...
Bella: Co tu chceš?
Quinn: Vaše nabídka byla přijata. Za týden se sejdeme u akademie a budeme bojovat. Zničíme vás.
Bella: Říkejte si, co chcete... Vyhrajeme to my.
Quinn: Doufám, že se nebojíš o Zyru a spol.
Zasekla jsem se. Quinn se zasmála a v mžiku byla pryč. Rychle jsem se rozeběhla zpět do sídla. Ulehla jsem do postele a raději jsem spala...

Takže... Můj plán, že budou jen dvě kapitoly tak trochu nevyšel. Od této kapitoly budou ještě dvě. Nejspíš... Tak se máte na co těšit. Děkuji za vaši podporu( ˘ ³˘)♥
Ahoj u další...

VikisekCZ