Celou místností zazněl zvuk foťáků. Blesky létaly do každého koutu. Odráželi se ode zdí a chlapec, který seděl v křesle téměř oslepnul. Novináři se přeřvávali a házeli jednu otázku za druhou. Chlapec však na žádnou neodpověděl. Nebyli dostatečně dobrý. Čím více chlapec mlčel tím více byli novináři neurvalí a rvali se do předu. To byl správný čas pro securiťáky, kteří se to celou dobu snažili v klidu udržet.
,,Prosím Vás lidi, zklidněte se, nebo Vám ten chlapec na nic neodpoví, protože ho odvedeme," zařval jeden z nich a novináří byli rázem v klidu.
,,A teď prosím spusťte pomalu otázky," řekl další a vyzvali první novinářky
,,Všechny nás zajímá, zda máte přítelkyni."
Chlapec nad tím jen protočil oči a znovu čekal na nějakou normální otázku. Když měl meeting konečně končit ozvala se místností nejlepši otázka.
,,Jste spokojen s tím, že Vás váš minulí klub Capitals v podstatě prodal? Že Vás vyhostili a nechali si místo Vás vašeho dobrého kamaráda Jakuba Vránu?"
Všichni novináři se rozestoupili jen proto aby věděli odkud ta otázka přišla. Na konci davu stála mladá dívka s blokem v ruce a upřeně chlapce pozorovala.
Konečně někdo vycítil čistou pravdu. Vyhodila ho v podstatě jeho vlastní rodina za kterou se bil za každých podmínek. Věděl, že to jednou přijde, ale že tak brzy? Ta bolest, ty výčitky, že nebyl lepší, všechno se to v něm mísilo. Nakonec se jen usmál a nedal na sobě nic znát.
,,Jsem Andre Burakovský, neříkám na to vůbec nic," usmál se a opustil meetingovou místnost.
ČTEŠ
Reporters
Fanfiction,,Je to osud," usmál se Kuba a poplácal kamaráda po zádech. ,,Jaký osud, vole?" Usmál se Andre a nechápavě se na kamaráda otočil. ,,Ta holka, vydím jak po ni koukáš," naznal a rozeběhl se dohnat tým. ,,Debile," procedil chlapec mezi zuby, ale i tak...
