Broken Cheater (Martinus Gunnarsen) ✅

18. kapitola

Martinus se vrátil i s rámečkem v ruce a posadil se vedle mě. S úsměvem mi rámeček předal. ,,Tohle je Emma" řekl a ukázal na drobnou usměvavou brunetku, ke které se z každé strany tiskl jeden blonďatý kluk a objímal ji.

,,Jak je ta fotka stará?" zeptala jsem se, ale ani jsem se na něj nepodívala. ,,Skoro tři roky. Proč?" zeptal se na oplátku on mě. ,,Já.. já myslela, že tvůj brácha už je po smrti dlouho" špitla jsem potichu. ,,Vlastně to není tak dlouho. Tohle je focené rok.." začal, ale nedořekl to. V místnosti se rozhostilo ticho. ,,Rok před tím, než jsem ho nechal uhořel v našem vlastním domě" řekl téměř neslyšně.

,,Nechal?" pozvedla jsem nechápavě obočí, ačkoli jsem věděla, že se chovám nevychovaně, když se ho takhle vyptávám.

,,Byl večer. Bylo léto, takže bylo ještě světlo. Byl jsem venku a mohl jsem se vrátit ještě o hodinu později, ale z nějakého důvodu jsme všichni šli domů dřív.. Došel jsem k našemu domu a uviděl jsem kouř. Rodiče a Emma byli v Thajsku. Jediný kdo byl doma, byl můj bratr" řekl.

Pohledem upřeným na něj jsem poslouchala každé jedno slovo. A s každým novým slovem bylo cítit, jak moc ho to bolí. Teď už se mu v očích leskly slzy. Jen jsem jeho dlaně chytla do svých a on se mi podíval do očí. Pak svůj pohled, ale opět odvrátil, jako kdyby se styděl. Nechápala jsem to.

,,Rozběhl jsem se k našemu domu. Běžel jsem co nejrychleji a stejně to nestačilo. Vběhl jsem dovnitř. Chtěl jsem ho dostat za každou cenu ven. Ten den jsme se ale neskutečně pohádali. Vždy, když jsme se pohádali, tak se Marcus v pokoji zamkl, abych za ním nemohl. Doufal jsem, že mezitím co jsem byl venku, odemkl ty dveře, ale ne. Mlátil jsem do nich, ale nepovolily, ani se za nimi nic neozývalo. Marcus se už buď udusil kouřem nebo omdlel. Já nevím, ale je to moje vina" sklopil hlavu a já viděla, jak mu do klína ukápla první slza a hned za ní následovali další.

,,Tohle si nemůžeš dávat za vinu" zašeptala jsme a palcem a ukazováčkem jsem mu zvedla bradu. ,,To není tak snadné. Možná kdybych to nevzdal tak brzo.. Mohl jsem ho dostat ven" zakroutil hlavou se smutným úsměvěm. ,,Ale snažil ses ho zachránit" řekla jsem a setřela jsem mu z tváře slzy.

Na místo každé z nich jsem mu vtiskla polibek. Dokonce se mu na chvilku objevil na tváři v celku upřímný úsměv, ale pak naprosto prázdně upřel pohled do stěny za mnou.

,,Měl jsem tam umřít s ním. Jsem k ničemu.." zašeptal.

Okamžitě jsem vyskočila z gauče. Měla jsem vztek. ,,Tohle už nikdy neřekneš, rozumíš!?" zakřičela jsem na něj. Jen ke mně zvedl pohled a ušklíbl se. ,,Tohle není vtipný! Nemů-" vyjekla jsem, protože si mě Martinus stáhl k sobě na klín a začal mě líbat.

,,Už nikdy tohle neříkej, prosím" špitla jsem, když se odtáhl a svojí hlavu jsem si položila na jeho rameno. ,,Slibuju, že už tohle neřeknu" zašeptal a já si ho přitáhla ještě blíž, aby mi nemohl utéct. ,,Nikdy?" zvedla jsem pohled. ,,Nikdy" usmál se, ale já moc dobře viděla tu bolest za celým tímhle úsměvem..

Né, že by jsme se nějak hrozně blížili ke konci, ale máte nějaký tip, jak by to mohlo skončit? 🤷🏼‍♀️ Mám vás všechny ráda.. ❣️ Snad se kapitola líbí a budu ráda za každý komentář a hlas 😍