Broken Cheater (Martinus Gunnarsen) ✅

21. kapitola

Venku už stál Martinus opírající se o auto. Což bylo dost zvláštní, protože pokud vím, tak Martinus má jen motorku.

,,Ahoj" usmál se na mě. ,,Ahoj. Nevěděla jsem, že máš auto" vrátila jsem mu úsměv. ,,Nemám, ale dneska chci taky pít, takže nás poveze můj kamarád" vysvětlil. ,,Pojď" řekl, otevřel mi dveře od auta a já si sedla dovnitř.

V autě už seděli dva kluci. Oba byli od nás ze školy. Vím to, protože hrajou s Martinusem fotbal. Jejich jména jsem ale neznala. Jeden z nich se mi nějakou chvilku i líbil, ale to už je skoro dva měsíce zpátky. Nic jsem k němu ale nikdy necítila. Ani jsem neznala jeho jméno. Mám ale stejně pocit, že se mi líbil jen proto, protože jsem nechtěla myslet na Martinuse a on mi ho tak trochu připomínal. Měl taky tmavě hnědé oči a pihu nad rtem. Tím ale jejich podobnost docela končila. Protože tenhle kluk měl hnědé vlasy, široká ramena a měřil něco kolem dvou metrů. Což se rozhodně o Martinusovi tvrdit nedalo.

,,Ahoj. Jsem Christopher. Můžeš mi říkat Chris" usmál se na mě ze sedadla spolujezdce. V tu chvíli se otočil i druhý kluk. Toho jsem si ale vybavovala jen matně. Viděla jsem ho jen asi dvakrát. ,,Jsem Spencer" usmál se. Měl černé vlasy a piercing ve rtu. ,,Já jsem Rebecca" usmála jsem se na ně taky, zatímco si vedle mě sedl Martinus.

,,Koukám, že už jste se seznámili. Tak pojedeme?" zeptal se. ,,Jasně" zasmál se Spencer..

***

Dojeli jsme na místo. Už tu bylo docela dost lidí. Nikoho jsem tu samozřejmě neznala, protože mimo Martinuse, Nicol a Aarona tady v Norsku nebyl nikdo s kým bych se bavila. Né, že by mi to nějak moc vadilo. Jsem vcelku introvert, takže mi stačí pár lídí a jsem šťasná.

,,Tak jdete už?" otočila jsem se na kluky. ,,Jasný" odvětili mi Tinus a Chris jednohlasně a začali se tomu smát jako malé děti. ,,Já vás potom najdu" řekl Spencer a popotáhl si z cigarety, kterou si zrovna zapálil. ,,Tak mi si někam sedneme. Pak přijď." řekl mu Martinus a došel ke mně, aby mě chytl za ruku.

***

Vevnitř jsme si sedli a já věděla, že chodit sem nebyl zrovna nejlepší nápad. Viděla jsem tu spoustu lidí, ale jen asi tři holky, na které se lepilo spoustu kluků. Vypadaly, že si to docela užívají. Já takhle ale nefunguji. Nechci, aby mě všichni osahávali a koukali na mě.

Odvrátila jsem od nich pohled a podívala jsem se na Martinuse vedle mě. Něco probíhal s Chrisem, ale přes hluk tady jsem ho neslyšela. Najednou začala hrát moje oblíbená písnička. Zatahala jsem Martinuse za ruku. ,,Copak?" zeptal se. ,,Pojď si se mnou zatančit prosím" řekla jsem. ,,Střízliví netančím" zakroutil hlavou. ,,Prosím" zaškemrala jsem. ,,Tak dobře" zasmál se a nechal se ode mě vytáhnout na nohy. Smál se, mezitím co já jsem ho dotáhla k dalším, kteří tančili.

Začala jsem se různě kroutit do hudby a Martinus se prakticky jen pohupoval na místě. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou. ,,Já myslela, že to ty jsi tu ten, který chodí na párty a baví se" ušklíbla jsem se. ,,Já říkal, že střízlivý netančím" pokrčil rameny. ,,Notak" řekla jsem a chytla jsem ho za ruku. V tu chvíli se mnou udělal tak rychlou otočku, že se mi málem zamotali nohy a narazila jsem do něj. Začala jsem se smát.

,,Víš, že jsi nemožnej, že jo?" zakroutila jsem se smíchem hlavou. ,, Možná" zasmál se taky, ale potom jeho tvář zvážněla a on se přiblížil ke mně pro polibek, který taky dostal. ,, Stejně si myslím, že tančit neumíš" snažila jsem se ho vyprovokovat. ,,Náhodou umím tančit dobře" ušklíbl se. ,,Tak se předveď" pokrčila jsem rameny. ,,Možná něco uvidíš až budu někdy hodně na mol" zasmál se a já s ním. ,,Dojdu nám pro něco k pití. Jdi zatím za Chrisem" usmál se na mě, dal mi polibek na čelo a zmizel mi v davu.

Já jsem se jen v klidu vrátila na místo, kde jsme předtím seděli. Chris tu ale nebyl, takže jsem si jen sedla a podívala jsem na telefon. Bylo skoro jedenáct. Ten čas utíkal nějak rychle.

,,Ahoj. Jsem Peter. Jak se jmenuješ ty?" řekl nějaký kluk kousek ode mě. ,,Jsem Rebecca" usmála jsem se na něj a dále jsem mu nehodlala věnovat pozornost. On to ale očividně nehodlal vzdát. Naklonil se kousek přede mě. ,,Jsi tu sama?" zeptal se a já jsem nad ním jen protočila očima. ,,Ne. Na někoho tu teď čekám" odvětila jsem mu naprosto jednoduše a doufala jsem, že už mě nechá být. On se místo toho ale naklonil ještě blíž. Než ale stihl říct další větu, někdo ho odstrčil takovou silou, že si z toho sedl o dva metry dál na zadek a praštil se do hlavy o stěnu.

Martinus..

Hello! ❤️ Už jsem tady zas 😏 Jsem měla nějakou náladu na psaní, tak jsem ji musela využít 🤷🏼‍♀️ Už se těšíte do školy nebo jste rádi, že máte prázdniny? 😊 Já jsem zatím ráda, že jsem doma a myslím, že mi to vydrží až do konce prázdnin, protože se mi do školy absolutně nechce.. No nic. Snad se kapitola líbí a budu ráda za každý hlas a komentář 😘