Broken Cheater (Martinus Gunnarsen) ✅

38. kapitola

Hned po ránu mě Martinus vytáhl někam do města, že má pro mě překvapení. Snažila jsem se zjistit jaké, ale byl jako skála a neprozradil mi vůbec nic. Navíc mi v půlce cesty zavázal oči, takže to už jsem měla po srandě úplně.

Několikrát jsem zakopla o obhrubník, za což se mi potom vždy Martinus dalších pět minut omlouval. Pak mi ale sklouzl šátek z očí a já konečně spatřila místo, ke kterému jsme celou tu dobu šli.

Moje stará gymnastická tělocvična.

Zmateně jsem se otočila čelem k němu. Martinus v ruce držel můj trikot ze šampionátu. Ještě víc zmatená jsem si ho od něj vzala. ,,Máš celou halu jen pro sebe" pousmál se, když mi trikot předával do rukou. ,,Ale já už nic neumím" zakroutila jsem hlavou do stran a chtěla jsem mu trikot znovu vrátit.

,,Přála sis ještě jeden trénink. Není to sice tak úplně trénink, ale snažil jsem se to nějak zařídit" pokrčil rameny skleskle. ,,Ale já už vážně nic neumím. Dlouho jsem netrénovala" zamračila jsem se. ,,Všechno si zapomenout nemohla. A teď běž. Chci tě vidět v tom trikotu, jak uděláš nějaký pořádný salto" ušklíbl se a já na něj jenom chvilku zírala, nakonec jsem se ale rozběhla převléct.

***

Když jsem přišla do místnosti, ve které bylo nářadí, Martinus seděl na kladině. ,,No vidíš, že ti to sluší" usmál se, když si mě všiml. ,,Slez z té kladiny." ukázala jsem na něj. ,,Z čeho to?" zeptal se. ,,Z kladiny" zasmála jsem se a Martinus z ní slezl.

Vylezla jsem na ní místo něj a stoupla jsem si. ,,Chytám tě" zasmál se Tinus, který stál vedle kladiny a měl ruce v kapsách. ,,To vidím" protočila jsem nad tím s úsměvem očima.

Pořádně jsem se nadechla. Měla jsem strach, že ať už udělám cokoli, spadnu. Tak jsem začala jen jednoduchým přemetem. Naštěstí jsem nespadla, takže se mi vrátila, alespoň malá část mé dřívější odvahy a sebevědomí.

***

,,Zvládneš to" usmál se Martinus, když jsem se postavila k hrazdě. ,,Věřím ti" řekl. Já se ale nedokázala přemluvit. ,,Já nevím" zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale já ti věřím. Ty to dokážeš. Už jsi zvládla i to předtím, tak proč ne tohle?" usmál se opět. ,,Tak dobře, ale alespoň dělej, že mě chytáš" zasmála jsem se a odrazila jsem se od země, dokonce jsem se i vážně vyškrábala nahoru.

Všechno šlo dobře. Tedy až dokud nedošlo na seskok. Chtěla jsem to celé zakončit prostě jednoduchým saltem, ale dopadla jsem a ucítila jsem obrovskou bolest v koleni. Měla jsem pocit, jako kdyby mi v něm praskly snad všechny vazy. Sedla jsem si na zadek a do očí mi vhrkly slzy. ,,Já to říkala" rozbrečela jsem se. ,,Neměl jsi mě sem brát. Jsem už naprosto k ničemu" vzlykala jsem hystericky. Ani jsem nevěděla, jestli to je kvůli bolesti nebo vzteku, který jsem teď na sebe měla, protože jsem seskok pokazila. ,,Becco, to je v pořádku. Prostě to zkus znova" navrhl Martinus. ,,Ne, chci domů. Prosím" kuňkla jsem a on bez jakéhokoli slova přikývl.

Rozešla jsem se tedy do šatny, ale bolest byla téměř nesnesitelná. ,,Jen jsem se snažil ti splnit tvé přání. Myslel jsem si, že budeš mít radost." mluvil sice ke mně, ale vůbec se na mě nepodíval. ,,Ale vždyť já měla radost" sykla jsem bolestně. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se Martinus, když jsem dokulhala už skoro ke dveřím do šatny a on se na mě konečně otočil..

Hale tak delší kapitola se nepovedla a je mi to líto, ale teď jsem na soustředění 😔 Snad se ale i tak kapitola líbí a budu ráda za každý komentář a hlas ❤️