Na smrt!

1

Pokoušel jsem se nevnímat svůj strach a napětí, které koluje mezi zhrbenými těly. Mozek odmítá pracovat, srdce buší jako o závod a dlaně se mi potí. Myslím jen na jedno a to, co bude pak?
Rozezněl se zvuk, zvoní mi v uších. Chytím se za hlavu a vyjeknu. Oči třeštím někam do stropu.

,,Ták! Odevzdávejte testy! Doufám, že jste se podepsaly!" oznámila učitelka. Všichni už odevzdávali popsané papíry plné příkladů, které jsme probírali minulej rok v šesté třídě.
Podíval jsem se na papír na mé lavici. Jméno bylo naškrábané: Xavier Knox.
Zbytek papíru byl počmáranej a plnej různých obrázků a nápisů. Pousmál jsem se, když jsem zjistil, že jeden příklad mám vypočítaný. Výtězoslavně jsem se zvedl a s testem kráčel k učitelce. Nastavila ruku a papír ji vklouzl mezi prsty. Zděsila se. ,,Xaviere?! Si děláš srandu, ne? Vždyť to jsme se učili minulej rok!" štěkla. Pousmál jsem se. ,,To ano, ale můj mozek to pravděpodobně přez prázdniny zapoměl, moje chyba to není. Při narození si asi někdo řekl..." ,,Dost! Nejsem zvědavá na ty tvá moudra, ale měl by jsi se to doučit, teď mazej na přestávku!" řekla a test založila mezi ostatní.
Vzal jsem tašku a odešel ze třídy. Další hodina je výtvarná výchova. 
Usadil jsem se na židli a vytáhl z tašky penál. Vzal jsem propisku a začal si čárat na ruku. Kdybych měl kamarády, teď by byla ta chvíle, kdy bych si s něma povídal o tom, kde o prázdninách byli, co si koupili a tak dál. Jenže se mnou si nikdo povídat nechce. Myslí si, že jsem divnej, mají asi pravdu. Povídám si někdy sám pro sebe nebo s náhodnými věcmi, například květináč, skříň, lampa atd.
Sám nevím proč to dělám, asi proto, protože můžu. Tim se často řídím. Proto jsem minulej rok vyskočil ze školy z druhého patra, nebo si domů přivedl bezdomovce, stál na zábradlí na víletní lodi a taky nejednou utekl z domova.
Na ruce se mi tvořily různé obrazce a texty.
,,Hej! Xave!" ozvalo se třídou zvolání a kroky, které jsem zaslechl za mnou zastavily. Někdo mě chytil za vlasy a hlavu ohnul do zadu. ,,Dáš mi opsat úkol z Ájiny?! Hach! Jako bys měl na výběr!" zavrčel dotyčný. ,,Pusť mě Volte!" zamumlal jsem. Volt se uchechtl a zatáhl víc. Sykl jsem. Po třídě se rozlehlo chechtání. ,,Nebo co?! Zbiješ mě?" zeptal se posměšně. Jeho našedlé oči  mě probodávaly pobaveným a zároveň výhružným pohledem. Oříškové vlasy mu padaly do očí, jak se nademnou skláněl. ,,Pusť mě!!!" zařval jsem, až sebou škubl. Zamračil se a druhou rukou mi chytil bradu, takže jsem nemohl zavří pusu. Sklonil se blíž a plivl mi až do krku. Z obecenstva se ozval dávicí citoslovec. Volt mě pustil a z tašky mi vytáhl sešit Angličtiny. Odkráčel do své lavice, kde si začal opisovat do svého sešitu. Popadl jsem pití a rychle hltal tekutinu, dokud odporná chuť jeho slin nezmizela.

Zbytek hodin uběhl celkem v pořádku.
Až na to, že jsme o výtvarce měli kreslit kytku a já si kreslil co chci, takže učitelka měla zas kecy.

,,Xave!!" ozval se hlas, který mi vždy nažene husí kůži probodne mi uši. Ze škubnutím jsem zastavil a otočil se. Byl jsem na cestě domů. Po chodníku si to ke mně kráčel Volt. V jedné ruce držel sešit a v druhé svůj nůž. Kdybych začal utíkat, hned by mě doběhl a bylo by to ještě horší.
Došel až ke mně a napřáhl ruku se sešitem. Byl to můj sešit na Ájinu. Vzal jsem ho a otevřel. Stránky byly počmárané a některé roztrhlé. Mohl jsem to čekat. Jen jsem zamručel. Volt mě chytil za zápěstí a zdvyhl mou ruku. Vyhrnul mi rukáv a prohlížel si čáranice, které jsem si na ruku o přestávkách kreslil. ,,Vydím, že si rád maluješ na ruce, co? Můžu ti tam taky něco namalovat?" zeptal se ze smíchem a nožem mi silně přejel po zápěstí. Sykl jsem a pokusil se mu vyškubnout. ,,No ták! Ještě to není!" křikl a řezal dál. Kníkl jsem a po tváři mi sjela slza.
Pustil mě. Uchechtl se a krev na noži mi otřel do mikiny. Podíval jsem se na ruku, byl tam vyřezanej pentagram. Jak tyky jinak, on ho čárá všude.
,,Proč mi to děláš?!" zavrčel jsem. Volt se s tichým chychotem otočil a kráčel pryč. ,,Protože můžu!"