Na smrt!

2

Došel jsem domů. Udělal jsem si úkoly a obvázal si zápěstí.
,,Xavi! Pojď na večeři!" rozezněl se mámin hlas po celém domě. Sešel jsem schody a vešel do kuchyně. Rodičové seděli u stolu a poslouchali zprávy z televize. Usadil jsem se na židli a sevřel v ruce vidličku. Otec se na mě podíval. ,,Co máš s rukou?" zajimal se. ,,To nic, jen jsem spadl a odřel se." zalhal jsem. ,,A není to nějak hluboké? Umyl sis to? Vydezinfikoval?" strachovala se máma. ,,Může ti to začít hnisat, nebo můžeš dostat otravu krve." pokračovala. ,,Je to v pořádku!" řekl jsem a zamračil se. Máma kývla. ,,A jak bylo ve škole?" ozval se otec. ,,Psali jsme opakovací test z matiky." oznámil jsem. ,,Tak to je dobrý, ne?" řekla s plnýmy ústy máma. Pokrčil jsem rameny. ,,A jak jdou vztahy? Máte tam někoho nového? Našel sis kamarády?" ptala se opět máma. ,,Na to jste se ptaly i první den školy. Jsou tam pořád ti stejní co v minulých letech. Kamarády nemám, nepotřebuju je!" řekl jsem tiše a otočil se k televizi.
,,Nákaza se valí dál na sever! Zábrany postaveny na jihu byly poraženy a už je jen otázka času, kdy nemoc zaklepe i na vaše okno!! Dále je tu počasí..."
Kouknul jsem na rodiče. ,,Co je to za nemoc?" zajimal jsem se. Otec se zamračil. Koukl na mě. ,,Když se sliny nakaženého dostanou jakkoliv do tvého těla, nebudeš schopen normálně myslet, budeš nekontrolovatelně pobíhat kolem a pojídat ostatní!" řekl a při tom máchal různě rukama. Jen jsem na sucho polkl a zvedl se od stolu. ,,Neděs ho!" štěkla máma na otce. Ten se uchechtl a vrátil se k večeři. Já jsem se rozešel do pokoje.
,,Je jen otázka času, kdy nemoc zaklepe i na vaše okno." opakoval jsem si potichu celý večer.

,,Xave!! Co budeš dělat ty, až ti na okno zaklepe nemoc?!" ozval se drtivý hlas toho kreténa. Došel až k mé lavici a zatáhl mě za vlasy. ,,Mluv! Koukal jsi snad včera na telku, ne?!" vrčel. ,,Já-já nevim! Nevim co budu dělat!" sykl jsem. ,,Řeknu ti, že zrovna Ty, toho moc nestihneš. Ty zrůdky tě ohlodaj na kosti a pak je rozdupaj na popel, kterej sežerou!!" smál se za doprovodu tichého chechtání přihlížejících. ,,Možná." kývl jsem. ,,Možná určitě!" plivl mi do obličeje a sevřel mi zápěstí, které mi včera poranil. ,,Nechci, aby jsi na tom měl obvaz! Chci, aby všichni vyděli mou práci!!" křikl a strhl mi látku z ruky. Sykl jsem. Při pohledu na zhnisaný pentagram jsem vytřeštil oči. Volt se jen uchechtl a vytáhl nůž. Diváci si začali šeptat a chechtat víc. ,,Nech mě na pokoji ty hajzle!!!" zařval jsem a kopl do něj. Převážil se a spadl na zadek.
To jsem dělat neměl. Volt se okamžitě zvedl a natiskl mě na zeď. ,,To si odskáčeš!!!" křikl a v tom se ozvala prutká rány. Oba dva i z celou třídou jsme se otočili ke dveřím. Stál v nich učitel a pěst měl opřenou o dveře. ,,Okamžitě toho nechte!!!" štěkl a přešel k nám.

Volt dostal napomenutí učitele a zbytek třídy dostal vynadáno. Dostat poznámku hned první týden školy, to prostě nechceš.
Celý zbytek dne se mi Volt vyhýbal. Ani na mě nepromluvil. Ale jedno vím jistě, až půjdu ze školy, což je za pár minut, najde si mě a dodělá co začal.
Zazvonilo. Popadl jsem tašku a vyběhl z budovy. Řítil jsem se po chodníku rovnou domů. Sice jsem ho nikde neviděl, ale jistota je jistota.
Doběhl jsem do naší ulice. Tam jsem zastavil, opřel se rukama o kolena a vydýchával se. Už je dobře. Už jsem v bezpečí.