Na smrt!

4

Dveře pokoje se otevřely. V nich stála máma. ,,Co děláš tomu plyšákovy?! Vždyť je od babičky!" vyjekla. Prudce jsem na ni otočil pohled. ,,Říkal si o to!" bránil jsem se. Máma se ke mně rozešla a vytrhla mi plyšáka z rukou. ,,Nebudeš ho ničit." řekla a s medvědem odešla. Bylo mi to jedno. Plyšáků tu mám dost.
Sáhl jsem po plyšovém bílém králíkovi. Výraz měl neutrální, ale slyšel jeho smých. Zamračil jsem se. ,,Nesměj se!! Drž hubu!!" zavrčel jsem a nožem ho bodl do břicha. Plyš jsem rozházel po pokoji a už jen bílou kůži jsem ukázal všem ostatním hračkám.
,,Pokud jeden z vás cekne, odskáčou to všichni, jasné?" vyhrožoval jsem jim. Jen se strachem v prázdných očích seděli a já čekal, až jeden z nich udělá pravý opak.

Čekal jsem celou noc. Tiše seděli a pozorovali mě. Na dnešek jsme měli celkem dost domácáků, ani jeden nemám.
Seděl jsem na zemi opřenej o zeď. Plyšáci byli vyskládaní na posteli s pohledy upřenými na mě. Koukl jsem na hodiny. Šest. V půl sedmé vstávám do školy.
,,Tak co?! Kterej jde první?" zeptal jsem se hraček. Jeden růžovej kocour už vyhlížel. Uchechtl jsem se a chytil ho za ocas. Nožem jsem mu usekal končetiny a pak i hlavu. To samé jsem udělal s plyšovym psem, zajicem a lvem. Z šuplíku jsem vyndal nitě a jehlu. Na kočičí tělo jsem přišil zaječí hlavu, nohy od lva na kočičí nohy a ruce od psa na místa, kde měl kocour ruce.
Musel jsem si zatleskat. Dopadlo to božsky. ,,Teď jsi můj kamarád!! A žádný odmlouvání!!" zavrčel jsem a koukl na hodiny. To už je sedm?! Vyučování začíná za padesát pět minut. Bože! Rychle jsem se zvedl a převlékl se. Tu špinavou mikinu ze v-erejška jsem dal na vyprání, takže jsem popadl něco černýho, co jsem uviděl a nandal si to. Rychle jsem si umyl zuby a učesal se. V koupelně jsem zůstal o něco déle. Kochal jsem se tím krasavcem v zrcadle. Náplast na tváři, modřina pod okem a teď ještě tmavé kruhy z únavy. ,,Super..." zasyčel jsem. Do batohu jsem si ještě přidal nůž. Volt na mě bude přece čekat. Uchechtl jsem se a s batohem seběhl schody. V kuchyni jsem vzal broskev a vyrazil rychlým krokem ke škole. Dnes to bude na hovno den. Už to vidim.
Ke škole jsem došel v padesát. U skříňky jsem se schválně zdržel. Když zazvonilo, počkal jsem ještě chvilku a pak jsem se rozešel do třídy.
,,Omlouvám se, zaspal jsem." zalhal jsem, když jsem vešel do třídy. Učitelka jen kývla. Volt mě probodl pohledem. Zlověstně se pousmál. Odvrátil jsem od něj pohled a sám pro sebe se zachechtal. Usadil jsem se na mé židli a všiml si, že na lavici leží papír. Oznámkovaný test z matiky. Pětka. Jen jsem zamručel. Čekal jsem to. Dole bylo ještě napsané: Doufám, že nic podobného mi už nikdy neodevzdáš!! Styď se! Pousmál jsem se a založil test do batohu.

Po hodině nudného opakování toho, co je krychle, konečně zazvonilo. Už jsem se chtěl vyřítit ze třídy, ale učitelka mě zastavila zavoláním mého jména. Došel jsem k ní.
,,Xaviere, vysvětlíš mi, proč jsi do toho testu nic nenapsal? Vždyť ti to v šesté třídě tolik šlo..." ,,Už jsem to vysvětloval, asi jsem to prostě zapoměl. A teď mě prosím omluvte, mám práci." řekl jsem a odešel ze třídy.
Vyhlížel jsem Volta, ale on nikde. Z batohu jsem vytáhl nůž a dal si ho do kapsy. Batoh jsem hodil do třídy a rozešel se tam, kde stoprocentně bude. Tam, kam o přestávkách často mizí. Záchody. Nejdřív jsem si myslel, že má jen nějaké problémy s močákem, ale jednou jsem viděl, co tam dělá. Teda jen konec. Jeden kluk z osmičky mu tehdá nandával kalhoty a podával peníze. Neexistuje moc věcí, které by to nějak odlišovaly od pravdy.
Došel jsem k záchodům. Připravil jsem se na všechno. Sáhl jsem na kliku a otevřel.