Na smrt!

8

Zahlédl jsem dvě postavy. Do obličejů jsem neviděl, ale obě byly holky zhruba mého věku. Na zemi měly několik klacků na hromadě. Jedna z nich je zapálila a vesele zatleskala. ,,Konečně teplo!" vydechla ta druhá. Hlas jsem poznal. Hope! Obě si k ohni sedly a povídaly si. ,,Tak co, jak to vidíš dál?" optala se neznámá. ,,Asi jedna bude držet hlídku a druhá spát." chechtala se Hope. Neznámá povzdechla, ale zasmála se. ,,Takhle ne, myslím až ráno a pak dál, co budem dělat?" ,,Hm...Asi hledat jídlo a zabíjet ty zrůdnosti. Taky by jsme měly najít nějaké doupě, prostě naše útočiště." prohlásila Hope.
Teď znám jejich plány! Sice nevim k čemu mi budou, ale ve folmech toho vždy někdo využije. Pro sebe jsem se nad tou myšlenkou zachechtal. Obě na mě otočily pohled. Zbledl jsem a stuhl. ,,Eeeh...Haf?" vydal jsem ze sebe. ,,Xaviere?!" vyjekla Hope. Vyšel jsem z rohu a podrbal se za krkem. ,,Nezněl jsem jako pes?" zajimal jsem se. Hope se zamračila. ,,Snad vim jak štěká pes, ne?" zahuhlala. Došel jsem blíž. Neznámá si mě zvědavě prohlížela. Měla černé dlouhé vlasy a hnědé oči. ,,Co tu děláš? Nečekala jsem, že zrovna Ty, by jsi mohl tak dlouho přežít. Taky vidím, že ses celkem vymódil." chechtala se Hope. Zamračil jsem se. ,,To bylo celkem zlý, víš to? A když už je tu konec světa, tak tady nebudu běhat v hadrech, které nemám rád, ne?" vysvětlil jsem. Hope se mračila. Otočila se k neznámé. ,,To je Dara, kámoška z druhé školy." přefstavila mi ji. Nastavil jsem ruku. Jen si ji prohlédla a zamračila se. Zamručel jsem a ruku stáhl. ,,Xavier." kývl jsem na ni nakonec.
,,Jsi divnej." vydala ze sebe Dara. Škubl jsem sebou. ,,Jako bych to už někde slyšel!" vrčel jsem. Hope se zasmála. ,,Daro, nic si z něj nedělej! To ho neznáš tak dlouho jako já! Povídá si s židlema, skáče z oken, někdo mi řikal, že si domů přitáhl bezďáka a ve škole je šikanovanej!" chechtala se. Sevřel jsem nůž pevněji. Dost mě štve. Hope jsem nikdy neměl moc v lásce. Je namyšlená, blbá a blbá ještě jednou! ,,To je snad moje věc, ne?!" vrčel jsem na ni. ,,Ale jsi divnej!" ,,A ty zase blbá! A taky ti to nikdo nepřipomíná!" vyjel jsem po ní. ,,Blbá, jo?! Já nevim kdo tady v nejhorší situaci běží domů a tam se načančá jak holka!" směje se. ,,Tak když byl čas! Mohl jsem si taky nalakovat nehty, obarvit vlasy, zajít si koupit nový hadry a pak je vyžehlit i vyprat! To už bys čuměla, co!?" zvýšil jsem hlas. Dara to jen pozorovala a tiše se chychotala. ,,Já bych se ani nedivila, blbej na to jsi. Ale musim uznat, že takhle ti to celkem sluší." uznala. Chválu jsem od ní rozhodně nečekal. Jen jsem si založil ruce na prsou povíšeně se usmál.
,,Nevíš náhodou, kdo ze třídy přežil?" zeptala se. ,,Ty, já a dál nevim." pokrčil jsem rameny. Hope si povzdechla. ,,Ale myslim, že by Dimitrij a Volt mohli přežít určitě." uznala. ,,Ještě Ralph a Sarah, taky jsou takový, že by si cestu probojovali." kývl jsem. Hope se zachechtala: ,,Sarah, jo? Vždyť jsem ji viděla, jak ji žerou a drtěj kosti! To bys do ní fakt neřekl. Taky jsem si myslela, že přežije." ,,Není hezké takhle mluvit." dodal jsem. Jen si odfrkla a pak se rozzářila. ,,A že nevíš, kdo ještě zdechl?! Ta nafiflená bloncka z osmičky!!" oznámila a samou radostí poskakovala. Nic jsem na to neříkal. Dara vypadala taky dost zoufale, ale na jevo to nedávala. Jen se usmívala.
,,A Volta jsi neviděl? Nebo Dimitrije?" zeptala se po chvilce. ,,Proč?" zajimal jsem se. ,,Jelikož bych chtěla někoho ze třídy ještě vidět." zamumlala. Podrážděně jsem sykl: ,,Já ti nestačím?" ,,Ne. Nemám tě ráda!" řekla. ,,Máš štěstí, že ti ten nůž nevrazim do srdce!" zavrčel jsem. ,,Ty bys to nedokázal." chechtala se. Zamračil jsem se a otočil se k odchodu. ,,Se tu mějte!" řekl jsem a zmizel za roh.