Na smrt!

7

Vyšel jsem ven. Zatím to tu vypadalo v pohodě.
Kráčel jsem mezi mrtvolami a zamračil se při každém šlápnutí do kaluže krve. Ty boty budou hned špinavé.
Zaslechl jsem kroky. Prudce jsem se otočil. Z jednoho domu se na mě řítil jeden z nich. Zbledl jsem. Co teď?! Co!!? Co má dělat?! Sáhl jsem po noži. Nesmí mě kousnout. Nesmí mě kousnout! Byl už u mě. Ruku napřáhl k mé hlavě. Rychle jsem uhnul a bodl ho do loktu. Sykl a chytil se za něj. Není to zas tak těžký, umře tak jako normální člověk. Podkopl jsem mu nohy a bodnul do srdce a pak znovu. Okamžitě selhal. Oddechl jsem si a odstoupil. ,,Bude to snažší než jsem myslel." uchechtl jsem se a rozběhl se do centra města.

Tam to bylo nejhorší. Zrůdy braly každého, koho uviděly. Na zemi se válely bezvládná těla a ti, co byli na živu ječeli a utíkali. Zahlédl jsem jednoho kluka ze školy. Snažil se bránit, ale brzy už se jeho hlava válela o kus dál.
Jedna ta ohavnost, která zrovna požírala jednu starší ženu kousek odemně zvedla hlavu a rozběhla se ke mně. Poznal jsem ji. Byla to učitelka matematiky. Ta, která mi dala pětku! Zařval jsem nadávku a rozběhl se na ni. Skočil jsem ji po krku a svalil na zem. Začal jsem ji škrtit. ,,Už mi nikdy pětku nedáš ty krávo!!" vyprskl jsem na ni a udeřil její hlavou o chodník. Slyšel jsem, že se za mnou řítí další. Rychle jsem ji bodl do srdce a hned z níslezl. Dotyčný, který se na mě řítil zabrzdil a otočil se ke mně. Koukl na obě strany odemně. Byly tam další dva. Ten z leva se na mě rozběhl a pak i ten ze předu. Z leva se na mě napřahoval, sklopil jsem hlavu a toho ve předu jsem bodl do hrudníku. Otočil jsem se k tomu v levo a sekl ho do krku. Okamžitě začala stříkat krev. Na pravé ruce jsem ucítil dotek. Otočil jsem se. Ten z prava mě držel za zápěstí a chystal se mi zahryznout do ramene. Kopl jsem ho a bodl do ramene a pak do srdce. Oddechl jsem si a rozhlédl se. Bude snažší se na chvilku někam ukrýt. Rozběhl jsem se pryč z centra. Hledal jsem nějaké prázdné místo.
Po chvilce jsem narazil na už dávno opuštěnej panelák. Vletěl jsem dovnitř a běžel až do posledního patra. Zalezl jsem do jednoho bytu a sedl si na zem.
Z batohu jsem si vzal jablko. Zakousl jsem se a vychutnával si sladkou chuť plodu. Sáhl jsem pro plyšáka. Držel jsem ho v jedné ruce a prohlížel si ho.
,,Co budem dělat teď?" zeptal jsem se. Neodpovídal. ,,Tak ty nebudeš mluvit?! Můžu tě tu klidně nechat a odejít!" zavrčel jsem a hodil ho o protější stěnu.

Seděl jsem tam až do večera. Rozhodl jsem se jít prozkoumat terén. Vzal jsem plyšáka a hodil ho do batohu, ten jsem dal na záda. Po schodech jsem kráčel pomalu.
Vyšel jsem ven. Byl tu klid. Nikde nikdo. Mrtvol tu bylo ale dost. Procházel jsem se mezi těly a prohlížel si každou jejich ránu. Co asi teď dělá Volt? Nebo Hope? Či Dimitrij? Kdo ze třídy všechno přežil?
Nad tím jsem přemejšlet nechtěl.

Po nějaké době, jsem zaslechl hlasy. Vycházely z jedné postranní uličky. Vytáhl jsem nůž a tiše se vkrádal za roh.