Na smrt!

11

,,Kam bys chodil?" zeptal se sklesle. ,,Nó...ani nevim, prostě už jdu." ,,To mě tu necháš samotného? Jako kůl v plotě? Co když mě tu napadnou? Sežerou? Rozcupujou?" dělal ze sebe chudinku. ,,Hele! Nevim co tu na mě hraješ, ale Ty si určitě nějak poradíś." zvedl jsem se se slovy. Nasadil batoh a šel ke dveřím. ,,Nebudu si moct s kým povídat." dodal. ,,Máš tu dost věcí, s kterými bych se do řeči dal. Třeba ten polštář, hhmm...ten by ti pověděl věcí. Na něco se ho zeptej." chechtal jsem se. Zamračil se. ,,Nedělej ze sebe debila." zavrčel a dal si nohu přez nohu. Jen jsem zavrtěl hlavou a vyšel ven. Slunce bylo vysoko na obloze. Řekl bych že je poledne. Rozešel jsem se po skládce k městu. Tady je klid a ticho. Nadechl jsem se a dlouce vydechl. Vzduch tu moc čistý není, ale to je jen nedostatek.
Došel jsem do města. Mrtvol jsem si ani nevšímal. Bylo by výhodné, si najít nějaké útočiště. Jenže kde? Skládku má Volt, v paneláku je to moc prosté, tak kde?
Procházel jsem se městem. Někdy jsem zaslechl kroky, někdy v dálce křik i smích.

A tady to bylo!! Našel jsem to, co jsem hledal! Nejlepší doupě!! Předemnou vedla štěrková cesta k opuštěnému a neuchovávaném zámku!! Ale bude to moc nápadný, špatnej nápad. Povzdechl jsem si. Zamířil jsem radši do nějakého obchodu.

Byl jsem ze všech stran chráněn regálama s jídlem. Byly tu už jen zbytky. To je důkaz toho, že lidí je tu víc a snaží se přežít. Nabral jsem do batohu sušenky, chleba, pití, vzal jsem zapalovač, krabičku cigaret a požární sekeru. A teď mi to došlo. Tady by byl dobrej úkryt. Podíval jsem se do zadního skladu. Je vybráno! ,,Tady je můj nový domov!" rozhlásil jsem. Jelikož krámek byl malá samoobsluha, sklad nebyl moc velký. Bylo tu jen pár regálů a jeden mrazák. Z krámu jsem si sem natahal různé koberce a hadry. Na postel to stačí. Lehl jsem si a do večera nevstal.

Kroky, smích, řev!! Vytrhlo mě to z obyčejného hledění do stropu. Vymrštil jsem se na nohy a popadl nůž a sekeru. Vykoukl jsem ze skladu. Nikde nikdo, ale slyším zvuky. Jako žvejkání a trhání. Jsou tady! Proběhl jsem celej obchod. Nikde nikdo. Takže musej být venku! Rozešel jsem se tam.
Na silnici ležela roztrhaná mrtvola. Obkročmo na ní seděl asi kluk zhruba mého věku. Byl ke mně otočenej zády. Mlaskal a hltal krev. Zakousl se do ramene. Začal sát krev. Slastně u toho vzdychal. To je fakt hnus. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Rozešel jsem se k němu. ,,Tak co? Sekera nebo nůž?" zeptal jsem se. Samozdřejmě chci vyzkoušet tu sekeru. Škubnul sebou. Otočil se na mě. Zastavil jsem se. Byl bledý, pod safírově modrýma očima měl temné kruhy, obličej od krve a havranní vlasy rozcuchané. V očích se mu dalo poznat zděšení, ale i radost. Ale to nebylo to, co mě přinutilo zastavit. V ruce držel nůž a jeho pohyby...byly lidské. Ne jako ty zrůdy, ale jako normální člověk. Zvedl se. Couvl jsem. Prohlížel si mě. Rozešel se ke mně. Pár metrů předemnou se zastavil. Zavětřil. Zorničky se mu rozšířily. Ukápla mu slina. Než jsem stihl cokoliv udělat, byl u mě. Vyrval mi sekeru i nůž z rukou. Zbylé nože za opaskem taky. Chytil mě za ramena a olízl mi krk. ,,Hezky voníš, určitě i dobře chutnáš. Ale už jsem se najedl dost, máš štěstí." řekl a poodstoupil. Jen jsem na něj čuměl. Byl jsem zmatenej. Kluk nahl hlavu a zas byl u mě. Vzal mi ruku a olízl ji na hřbetu. ,,Co je ti? Nevyděsil jsem tě?" zajimal se. Vytrhl jsem mu ruku a ustoupil. ,,Co jsi zač?" zeptal jsem se tiše. ,,Jsem Sabrian! Ty?" představil se. ,,Ale...nejsi nakaženej?" vydal jsem ze sebe. ,,Včera mě jeden kousnul, ale jelikož jsem to rychle vyčistil, tak se ze slin uvolnilo jen...chuť na lidské maso!" poslední slova zlověstně, ale ze smíchem zašeptal. Nejistě jsem kývl. ,,Jsem Xavier." představil jsem se.