Na smrt!

5

Čekal jsem, že si to tam bude nějakej kluk s Voltem rozdávat, ale místo toho tam byl Volt sám. Seděl opřenej o zeď. Nohy měl přitáhnutý v obejmutí. Hlavu sklopunou a tiše vzlykal. Kalhoty měl trochu stažené dolů. Vedle něj se válelo několik bankovek. Ani jsem si nechtěl představovat, co se tu stalo. Fuj! Ale zas je to vyjimečná situace! Vidím poprvé Volta pořádně brečet!
Zatim o mně neví. Stojím u dveří. Prohlížím si ho. Je mi ho i celkem líto.
Zazvoní na hodinu. Volt se nehne a já taky ne.
Je mi z toho na nic. Nejdřív jsem ho chtěl napadnout a teď? Teď ho lituju, protože ho za prachy ojíždějí osmáci. Povzdechl jsem si. Volt sebou trhl. Zvedl hlavu a vzhlédl ke mně. V očích měl slzy a strach. Zamračil se. ,,Co je?! Chceš to co oni?!! Klidně! Mě je to jedno!" zavrčel a stekly mu slzy. ,,Nechci s tebou šukat! Vlastně jsem přišel abych..." konec jsem nechal vyset ve vzduchu a místo slov jsem vytáhl nůž. Prohlédl jsem si ho a pak hodil na zem. ,,Chtěl jsi mě zbít, co?! Posluš si!! Nějaká levná děvka nikomu chybět nebude!" řekl a odvrátil pohled. ,,Takhle nemluv. Když tě tu takhle vidím, nemám to srdce ti něco udělat." přiznal jsem, sedl si na zem a opřel se o dveře. ,,Nechci, aby jsi mě zrovna Ty litoval!" zasyčel. Pokrčil jsem rameny.
,,Proč to někomu neřekneš?" zeptal jsem se po chvilce ticha. ,,Co jako?!" ,,Že tě znásilňujou, není ti ani patnáct." řekl jsem. Volt se zamračil. ,,Mám za to prachy! A patnáct mi bude už za pár dnů, takže drž hubu!" vrčel. ,,Nevypadáš na patnáct." řekl jsem. ,,Ty taky ne!" vrčel. ,,Mně není patnáct, bude mi čtrnáct." ,,Vypadáš na pětileté dítě!!" řekl. ,,Pětileté dítě nechodí do sedmé třídy." bránil jsem se. Na to nic neřekl. Odsunul se od zdi a zvedl se. Zapnul si kalhoty a prohrábl si vlasy. Sebral ze země peníze a přepočítal si je. Pousmál se a nacpal si je do kapsy u kalhot. Pak se podíval na své obě zápěstí. Všiml jsem si, že je má otlačené. Byl na nich vidět otisk ruky. Protáhl se a pak se otočil na mě. Chvilku si mě prohlížel a pak se ke mně kulhavě rozešel. Chytil mě za límec a vytáhl na horu. ,,Pokud o tomhle někomu řekneš, dost to odsereš!!!" zavrčel mi do obličeje a odstrčil mě stranou. Ještě mi plivl do obličeje a vyšel na chodbu. Umyl jsem si rovnou celej obličej a taky vypadl.

Byla nudná hodina přírodopisu, když v tom se rozezněly sirény. Všichni začali vyšilovat.
,,Buďte zticha smradi!!" zařval učitel. Všichni ztichli. Podíval jsem se z okna. Málem mi spadla čelist. Na ulicích pobíhali občané města a pojídali ostatní! Tak, jak to řikal otec. Už je to tady! Všichni chcípnem!!! ,,Zůstaňte ve třídě! Něco vymyslím!" oznámil učitel, ale vystrašeně se klepal. To tak! Jeden kluk ze třídy se postavil na lavici. ,,Jestli chcete přežít, tak pojďte semnou! Vybudujeme silnej tým!! Budem zabíjet ty zombíky venku!!" rozhlásil a hrdinsky se po všech rozhlížel. Jmenuje se Dimitrij. Původem je z Ruska. Nikdo nic neříkal. Jen na něj udiveně koukali. ,,Uklidni se!" řekl učitel. Dimitrij slezl z lavice a sedl si na židli. ,,Co máme dělat?" ozvala se jedna holka. Učitel polkl. ,,Snažím se na něco přijít." ,,Akorát tu ztrácíme čas!!" řekla zas ona. ,,Hope má pravdu!! Musíme něco dělat!!" křikla zas jiná holka. Učitel zahmatal v zásuvce a vytáhl pistol. Okamžitě se střelil do hlavy a padl k zemi. Všichni vyjekli. Já jsem se rychle rozběhl ke zbrani. Popadl jsem ji a výtězoslavně sevřel pěst. Vystřelil jsem do prázdna. Všichni se na mě otočili. ,,Pokud chcete skončit v žalůdku jednoho z těch venku, tak klidně! Ale já odcházim a budu bojovat!" křikl jsem a rozběhl se ze třídy.