Na smrt!

3

,,Pejsek se nám zatoulal, co?" ozval se Voltův hlas. Škubl jsem sebou a otočil se. Šel ke mně s nožem v ruce. Chtěl jsem utéct, ale nohy mám z běhu zesláblé. Došel až ke mně a chytil mě za límec. Prohlížel si mě a říznul mě do tváře. Sykl jsem a pěstí ho udeřil do hrudníku. Hekl a zamračil se. ,,Ty jeden malej zasranej hovne!!" křikl a pěst se mu zabořila do mé tváře. Sletěl jsem tvrdě k zemi. ,,Na zem patříš!! Jsi jen otravnej bezkřídlý hmyz!" chechtal se a po bradě mu stekla slina. Otřel si ji rukávem a pak na mě flusl. Sliny dopadly na mé levé oko. Rychle jsem si to otřel a zvedl se.
,,Ale copak? Ubožáček se nám zvedl, jo?" dělal překvapeného a pohrával si v ruce s nožem. Zamračil jsem se a něco tiše zavrčel. Volt se vzpřímil a rozpřáhl ruce. Nasadil povýšený výraz. ,,Chceš se prát? Tak do toho!!" vyzval mě. O krok jsem k němu přistoupil a jednoduše ho silně kopl mezi nohy. Upustil nůž a svalil se na kolena. Chytil si bolavé místo a bolestně sykl. Pousmál jsem se a odstoupil. ,,Ty smrade!" zanadával. Kopl jsem ho do ramene a pak se rozběhl domů. ,,Jen počkej!! Zejtra tě zbiju jak psa!!" křikl za mnou.

,,Xavíčku! Co se ti stalo? Někdo tě praštil?" zajimala se máma když jsem přišel domů a začala okolo mě poskakovat. ,,Je ti dobře? Nechceš na to led? A co ta krev? Někdo tě říznul? Vždyť máš pod okem modřinu!! Máš špinavou mikinu, a roztrhlej límec!!" ječela. ,,Nech mě bejt. Vše je v pohodě. Mikina se vypere a zašije." zamručel jsem. Přešel jsem do kuchyně. Ze skříně jsem vzal lékarničku a rozešel se do svého pokoje.
Usadil jsem se u psacího stolu. Koukl jsem na zhnisanej pentagram. Z lékarničky jsem vytáhl dezinfekci a nacákal to na ruku. Pálilo to jak kráva. Zkousl jsem si dolní ret a čekal, až bolest ustane. Z oka mi vytekla slza.
Konečně se to už dalo přežít, tak jsem to znovu obvázal a pak jsem a přešel do koupelny. Koukl jsem do zrcadla. Pod levým okem jsem měl modřinu a na tváři říznutí. Do koupelny vtrhla máma a ustaraně si mě prohlížela. Zamračil jsem se. Koukal jsem na ni přez zrcadlo. ,,Nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptala se. ,,Bude mi čtrnáct, nemusíš okolo mě obskakovat, jako bych byl malé děcko." zavrčel jsem. Máma kývla a odešla. Povzdechl jsem si a podíval se do zeleně svých očí. Oči mám po ní. Bledě zelené s nádechem tmavě mátové. Vlasy mám zas po tátovi. Tmavě hnědé s matným odstínem vínové. Pod pravým okem mám dvě pihy, jinak mám obličej bez poskvrnky, až do teď.
Ranku na tváři jsem si přelepil náplastí a na modřinu jsem jenom něco napatlal.
U večeře bylo ticho, teda z mojí strany. Otec si stěžoval na jednoho kolegu z práce a máma se přidala s urážkama na prodavačku v samoobsluze. Já jsem poslouchal zprávy.
,,...takže bude lepší, když zejtra nevyjdete z domu. Mohl by vás potkat jeden s postížených a udělat si z vás guláš..." vysvětloval své moudra praštěný moderátor.
,,To je šílený!! Už se to dostalo tak blízko?" řekl otec, ale nijak vyděšeně nezněl. Já jsem třeštil oči na televizi. To nemůže být možný! Všichni chcípnem! A oni si s toho nic nedělaj!
,,Xaviere? Je ti dobře?" ozvala se máma. Trhl jsem sebou a zvedl se od stolu.
,,Vždyť je lidstvo v ohrožení!! Stačí že si ten moderátor s toho dělá srandu! Vy si s toho nic neděláte?! Vždyť zdechnem!" zařval jsem a utekl do pokoje.
Svalil jsem se na postel. ,,Lidstvo zanikne, má rodina zemře, sousedi taky, spolužáci a...vlastně to je jedno." usoudil jsem. ,,Mě nikdo nemá rád, tak já nebudu mít rád je. Spolužáci jsou debilní, sousedy ani pořádně neznám a rodina? Pff! Můžou za to, že jsem se narodil, nenávidim své rodiče, prarodiče, tety, strejdy, bratrance, sestřenice a kohokoliv, kdo má příjmení Knox!" vrčel jsem si pro sebe. Zvedl jsem se do sedu. Na skříni seděl plyšovej modrej medvěd. S širokým úsměvem na mě koukal svýma prázdnýma knoflíkovýma očima. Zamračil jsem se.
,,Na co čumíš!! Tebe taky nenávidim!! Protože jsi od babičky!!!" zařval jsem a došel k němu. Vzal jsem ho do ruky a bouchnul s ním o zeď. ,,Co? Povidáš něco? Zopakuj to!!! Že chceš ještě? Tak jo!" křikl jsem a divoce s nim mrštil o dveře. Dopadl na zem hlavou otočenou ke mně. Jeho úsměv mě rozptyloval. ,,Proč se furt směješ?!! To jsi nějakej masochista nebo co?!!" křičel jsem a došel ke stolu. Otevřel jsem prudce šuplík a nahmatal svůj nůž. Zvedl jsem medvěda. ,,Teď už ti do smýchu není, co?!" řekl jsem a nožem mu začal párat našitej úsměv.