Heavy Breathing

1.

Odcházela jsem s absolventkským diplomem ze dveří a nadechla se vůně nového života. Nemohu uvěřit tomu, že se mi začalo takto dařit.
Nechci nic zakřiknout, ale myslím, že se štěstěna obrátila na mou stranu.
Nemohla jsem se dočkat, až přijdu na byt a pochlubím se svému psovi.
Podzimní počasí mi dělalo dobře, a tak jsem se rozhodla, že domů vyrazím delší cestou, která vede přes park George Wainborna. Vůně spadaného listí a slunce, které nepraží... Rozvázala jsem šálu, co jsem měla kolem krku a nechala ji volně viset na mém krku. Už mi bylo poněkud teplo. Když jsem se po dvaceti minutách vrátila domů, už mě s radostí vítal Kiro. Je to mladý, hnědý staford, kterého jsem si vzala z útulku. Odložila jsem kabát, zula se a šla si udělat kávu. Ačkoliv bylo celé dopoledne hezky, na obloze se začala stahovat mračna, která ukazovala, že se chystá pěkná plískanice.
,,Tak pojď, Kiro...Dneska musíme rychle.''
Vypnula jsem rychlovarnou konvici, sáhla po vodítku a rychle se oblékla. Kiro už nervózně stepoval u dveří, tak jsem otevřela dveře a on nedočkavě vběhl do chodby.

Když jsme se procházeli, zvedl se prudký vítr, který mi strhnul klobouk z hlavy. Držíc vodítko jsem po něm hmátla, ale letěl dál.
Zaklela jsem, zatáhla za vodítko, ale Kiro se škubnul zpátky.
,,Ale notak, hochu...Tenhle je můj jediný.''
Kiro se ani nehnul, chtěl jít jiným směrem. Tvrdohlavý pes...
Povzdechla jsem si, ale zaslechla jsem za sebou mužský hlas.
,,Promiňte, tohle je asi Vaše.''
Otočila jsem se na vysokého muže, který držel v ruce můj klobouk.
Měl vlasy v barvě špinavé blond a oči, které hrály zelenou a hnědou.
,,Ano, děkuji Vám...''
Natáhla jsem ruku a vzala si od něj klobouk.
,,Koukám, že ten malý chlapík moc neposlouchá,'' zasmál se a dal ruce do kapes svého, černého, kabátu.
V jeho hlase byl patrný lehký, ruský přízvuk.
Jen jsem se zasmála a dala si vlasy za ucho.
,,Normálně poslouchá, ale občas má svou hlavu.''
,,Můj Kazan je taky takový,'' usmál se a pohlédl na oblohu, kterou pokrývaly černé mraky.
,,Tak se mějte hezky. Čau, kamaráde,'' pohladil Kira po zádech a rozešel se od nás.
Sympatický muž.
,,Kiro, jdeme...''
Zavelela jsem, protože už začalo poprchávat.

Zabouchla jsem za sebou dveře a konečně si šla udělat kafe. Kiro zalezl do pelechu a já se posadila na parapet, který byl v ložnici. Pozorovala jsem déšť a srkala u toho své Cappucino, když se na obloze objevil blesk. To mě donutilo slézt a zatáhnout závěsy.
Když už venku řádila bouřka, rozhodla jsem se jít do sprchy. Když jsem chvíli stála pod smrští horkých kapek, nanesla jsem na hlavu šampon.
Tohle je moje denní rutina. Nudná, všední... stereotypní.
Hned zítra jdu zažádat o novou práci.
Vezmu život pevně do svých rukou a budu dělat vše pro to, abych byla nejlepší.
Abys mohla být pyšná...mami...