Heavy Breathing

Kapitola 32.

Seděli jsme s Aidenem vedle sebe a bylo mi jasné, že něco ví.

,,Trápí tě něco?'' pohladil mě po tváři a já se pousmála.

,,Jen jsem si chtěla promluvit,'' otočila jsem se k němu a opřela se o opěradlo gauče. Viděla jsem, že trochu znejistěl, tak jsem ho chytila za ruku. 

,,Chci vědět o té tvé...Černé minulosti,'' řekla jsem tiše a všimla si, jak si skousnul ret.  Moc dobře jsem věděla, že to pro něj nebude příjemné téma, ale nevím proč...Musela jsem to vědět.

Napil se vody a udělal si pohodlí. Byl jsem strašně napjatá, jelikož jsem nevěděla, co mám čekat.

,,Víš, moje máma byla úžasná žena. O všechno se starala a dávala mi všechnu lásku, co v sobě našla...Táta pořád chodil pozdě domů, z čehož byla téměř celou dobu na nervy. Nikdy mi neřekla, co táta vlastně dělá, ale měli jsme pořád spoustu peněz. Byl jsem malý, a tak jsem to nedokázal pochopit. Jednou v noci jsem slyšel, jak máma pláče... Zvedl jsem se z postele a šel do kuchyně, kde seděla nad sklenkou s vínem. Tekly jí slzy proudem a já jen stál mezi dveřmi. Když si mě všimla, řekla mi, ať jdu spát, že je pozdě.  Já sem šel k ní a objal ji, přičemž se rozplakala ještě víc... Tehdy jsem nepochopil její slova... Ale řekla, že on se o mě nepostará, jako o dítě... Jen jsem ji držel a vdechoval vůni vína, která se z ní linula.  Týden na to mě táta vzal a jeli jsme do nemocnice, kde byla máma upoutána na lůžko. Diagnostikovali jí rakovinu, což mně, jako malému dítěti, okamžitě zlomilo srdce. Vidět ji tam...Na všech těch přístrojích... Jak byla bledá a hubená. Můj táta ji držel za ruku, ale v jeho tváři jsem neviděl jedinou známku emocí. Pořád jen opakoval, že to bude dobrý...Moc dobře věděl, že nebude. Pár dní na to...máma umřela. Nemohl jsem spát, skoro jsem nejedl a nepil... Byl jsem v klidu, když jsem mohl spát v její posteli, když táta nebyl doma. Po pár měsících jsem se z toho dostal a začal vyrůstat...Když mi bylo dvanáct, otec přišel domů a odvlekl mě do auta. Zeptal jsem se ho, kam jedeme. Neodpověděl a já si všiml, že vedle mě leží pistole. Za celou dobu jsem vlastně nevěděl, co dělal otec za práci...A v ten moment, kdy jsem se otočil, abych viděl do kufru...Byl bych radši, kdybych to nikdy nezjistil. Ležel tam muž, který měl díru v hlavě...Vedle něj ležel černý kufřík...Hrozně jsem se vyděsil, ale táta v ten moment dupnul na brzdu a já, jakožto nepřipoutaný pasažér, jsem nalítnul do přední sedačky. Řekl mi, ať vypadnu ven a já ho poslechl. Bylo to někde v lese a čekali tam tři další lidi. Dva velcí a svalnatí muži a kluk...Mohlo mu být tehdy šestnáct...Asi. Otec otevřel kufr a vytáhl mrtvolu toho chlapa. Bál jsem se zeptat, co se děje... Jeden s těch chlapů mi vrazil do ruky lopatu a přikázal mně a tomu klukovi, abychom začali kopat. Šli jsme opodál a on okamžitě začal. Po chvíli jsem se k němu přidal a viděl jsem, že má stejný strach, jako já. Zeptal jsem se ho, co se děje, ale věděl asi to samé, co já... Oba dva jsme byli ruští přistěhovalci takže jsme si potichu povídali o tom, co se bude dít. Báli jsme se o své životy, pochopitelně. Když jsme vykopali dost hlubokou jámu, ti muži do ní vhodili tělo chlapa, které bylo nyní zabalené v igelitu.  Teď byl můj a Alexův úkol ho zakopat. Když jsme tak udělali, všichni včetně otce nás pochválili. Zmatení v mojí hlavě rostlo, byl jsem naprosto v koncích. Alex mi věnoval bolestný pohled, když nastoupilli do auta a odjeli. Začal jsem plakat a táta se ke mně sehnul, chytil mě za ramena a pohleděl mi do očí... Řekl mi: 'Kirile, seber se. Přece nechceš, aby se tatínek dostal do průšvihu. Nechceš snad skončit v děcáku, že ne?' 
Zavrtěl jsem hlavou a on mi utřel slzy...Tehdy jsem se zapletl do něčeho, co mi mělo překopnout život. Normálně jsem chodil do školy, ale účastnil jsem se s otcem všech drogových sešlostí a vymáhání. Nutil mě makat na svém těle...Denně mě cepoval a nutil mě cvičit, dokud jsem nepadl vyčerpáním. Byl jsem pro něj slaboch, kterého měl touhu vylepšit...Ve čtrnácti jsem vypadal jak monstrum. Byl jsem samý sval a rychle jsem vyrostl...Už tehdy jsem měřil kolem sto osmdesáti centimetrů... Jednoho dne mě otec při vymáhání donutil, abych jednomu cápkovi vytrhal zuby a nakonec jsem mu prostřelil lebku. Ochladl jsem. Přišlo mi to naprosto normální. Byl jsem pravou rukou svého otce...Který tomu všechno velel. Vlastně jsem už všechny ty mafiány bral, jako svou rodinu...Ale když mi padlo šestnáct let a šel jsem do druháku na automechanika, viděl jsem...Jak můj táta ...Mučil ženu. Malou blondýnu, která měla řešit kšeft za svého manžela. Tvrdě na to doplatila. Plakala a křičela, když jí drtil konečky prstů... Odmítala mluvit... Jak by taky mohla mluvit, když nemohla přestat křičet a naříkat. Bylo mi špatně...Tak moc špatně. Otec mi dal do ruky pistoli a řekl, ať tu děvku odprásknu...Namířil jsem na ni a ona začala prosit...Viděl jsem v jejích očích tu strašnou bolest...Dal jsem prst na spoušť, ale v posledním okamžiku jsem namířil na hlavu svého otce. Padnul k zemi a já pomalu svěsil ruku podél těla. Pomohl jsem té ženě a odvedl ji pryč... Odvedl jsem ji do nemocnice a nechal ji na ní své číslo...Tehdy, když jsem vyšel ven jsem si uvědomil, jaký netvor jsem byl... Zamířil jsem okamžitě na matriku a nechal si změnit jméno, které jsem měl po otci. Příjmení po mé matce jsem si nechal... Chtěl jsem být někdo, kdo bude přesným opakem těchto lidí a bude moci ostatní chránit...A tak jsem šel na policejní akademii. Chtěl jsem začít od nuly...Když mi bylo devatenáct, zavolala mi jakási žena...Když se mi představila a vysvětlila, o koho se jedná...Byl jsem nadšený. Byla to ona žena, kterou jsem zachránil. Sešli jsme se na kafe...Po třech letech...A tam mi představila svou dceru, Kristu...A zbytek už tak nějak znáš,'' usmál se na mě ale jeho oči byly plné slz. Netekly mu po tváři, jen se držely v jeho očích... Ale mně tekly. A bylo jich hodně. Přisunul se ke mně a přivinul si mě na své tělo. Pevně jsem ho objala a nechtěla ho pustit.

,,Veronico, neměj strach... Je to už řádka let. Máme před sebou krásnou budoucnost... A já se o svou nastávající ženu a maminku, už postarám,'' zašeptal mi do vlasů a já k němu zvedla hlavu. Naše rty se pomalu spojily a já ho chytila za tváře.

,,Moc tě miluju, Aidene...''

,,A já miluju tebe... Na měsíc a zase zpátky...''