Heavy Breathing

4.

,,Posaďte se.''
Nakonec pan Paskaraev prolomil ticho a já se posadila do židle, která se nacházela u malého, konferenčního stolku.
,,Dáte si kávu?''
Zavrtěla jsem hlavou a tak se usadil naproti mně. Nemohla jsem z něj spustit oči. Když jsme si s Eeve dělaly legraci z toho, kdo bude mým šéfem, v životě by mě nenapadlo, že to bude tak pohledný muž.
,,Kapitán Morgan mi dal všechny potřebné dokumenty... Nenapadlo by mě, že to budete zrovna vy,'' uchechtl se tiše a listoval v papírech. Nic jsem neřekla. Čekala jsem, zda bude mluvit dál. Jen odložil desky, opřel si loket o opěrátko a vydechnul.

,,Postupem Vám budu vysvětlovat, jak naše práce probíhá. Budete se mnou jezdit k zásahům. Jinak, budova se renovuje, tudíž budete teď sdílet kancelář se mnou. Pokud Vám to nevadí,'' usmál se a mně se lehce rozklepala kolena.

,,Samozřejmě. Udělám vše pro to, abych byla v tomto oboru přínosem.''

,,Každý je přínosem, slečno Woodartová.''

Po chvíli ticha jsem pana Paskaraeva požádala o sklenici vody, kterou mi ochotně donesl. Bylo trapné ticho, které mi nebylo příjemné. A tak si stoupnul, přešel k oknu a zíral ven.

,,Jinak, Váš pes je moc krásný,'' prolomila jsem ticho a on se na mě otočil.

,,Je to mazel. Ale, stejně jako Váš, má občas vlastní hlavu a je třeba zvednout hlas. Chudák, když jsem v práci, je doma sám, takže to je asi nějaký druh pomsty,'' zasmál se tiše.

,,A co Vaše žena? Ta na něj čas nemá?''

,,Moje žena je mrtvá.''

Ztuhla mi krev v žilách. Cítila jsem se špatně, že jsem tuto otázku položila. Vždy jsem byla ten typ člověka, co uměl klást všetečné otázky, které bývají po době otravné. Avšak chápu to, že jsem nemohla takovou věc vůbec tušit.

,,Omlouvám se, pane Paskaraeve, nevěděla jsem...'' omluvila jsem se a postavila se ze židle.

,,Už je to dlouho, slečno. Pátrám po jejím vrahovi už tři roky, ale nejsou po něm ani památky. Sériové vraždy ve Vancouveru pokračují a já nemám nic. Chodím s prázdnou a nevím, co si počít. Tenhle člověk používá škrtící strunu a vždy oběti nožem udělá značku na rameni... Jediné, co ukradne, jsou šperky... Nevím, co ta značka znamená....Kdybych to věděl, mohlo by mě to posunout.''

Zvedl se mi žaludek. Zbledla jsem a rukou se opřela o zeď. To, co mi právě řekl, bylo snad to nejdůležitější...
Protože je tu jedna věc, o které nemluvím. Věc, která mě tíží na duši.

,,Nezabil někoho se jménem... Marika Vincerová?''

Optala jsem se tiše a pan Paskaraev vytáhl černý šanon, ve kterém začal listovat. Chvíli vrtěl hlavou a nakonec šanon zavřel.

,,Ano, to jméno tu je. Proč se ptáte?''

Sedla jsem si zpět do křesla a moje oči se, chtě nechtě, zaslzely. Nechtěla jsem působit, jako slaboch, ale emoce byly silnější, než zdravý rozum.

,,Byla to... Byla to má matka...''