Heavy Breathing

27.

Píp...Píp...Píp...
To bylo jediné, co jsem slyšela, když jsem pomalu otevřela oči Zamručela jsem, protože mě zasáhlo prudké světlo. Hluboce jsem se nadechla a otočila hlavu, abych spatřila, jak se mi z paže táhne hadička, až ke kapačce. Měla jsem vyschlo v krku a bolel mě kotník. Když jsem se trochu vzpamatovala, pomalinku jsem sáhla na malou krabičku, na které bylo napsáno 'sestrerna'. Zmáčkla jsem tlačítko a krabička zabrněla. Během pár minut se ve dveřích objevila malá, blonďatá sestřička, které se na tváři objevil úsměv.
,,Konečně jste vzhůru. Jak se cítíte?'' přešla k posteli a položila na stolek skleněnou konvici, ve které byl čaj. 

,,Prosím Vás... Je tu hospitalizován pan Morgan, Paskaraev a Gavrikov? Jak je jim?'' oddechla jsem trhaně a sestřička mi položila ruku na čelo.

,,Vy se teď musíte vzpamatovat. Měla jste otevřenou zlomeninu, která se musela chirurgicky narovnat. Nemohli jsme Vám dát plnou narkózu, protože by to vzhledem k Vašemu stavu, bylo nebezpečné,'' řekla a nalila mi čaj do malé sklenky, kterou mi podala. Opatrně jsem se posadila a celou sklenku vypila. Hlasitě jsem si odkašlala a odložila sklenici. Podívala jsem se na sestřičku a dala si vlasy za ucho.

,,Jaký je můj stav?'' zvedla jsem obočí.

,,Slečno, vy to snad nevíte? Jste těhotná,'' usmála se a já ztratila dech. Okamžitě jsem si lehla do postele a snažila se zpracovat informaci, kterou mi právě sestřička sdělila. 

,,Hlavně odpočívejte...'' řekla s úsměvem a opustila místnost. Začala jsem plakat. Zakryla jsem si obličej rukama a nechala slzy téct. Nemohla jsem tomu uvěřit... Všimla jsem si toho, že na mém stolku leží spis. Natáhla jsem se pro něj a snažila se zjistit víc. Alespoň délku mého stavu...Klepala jsem se, jako drahý pes a listovala. Natiskla jsem si desky na hrudník a popotáhla. Nemůžu přeci nosit díte pana Paskaraeva...
Potřebuju ho vidět.  Nemohla jsem se ale hnout, čiže jsem musela přetrpět ten čas, co se budu zotavovat.

---------------------------------------------------------------------

Dva dny byly pryč a já už normálně jedla. Sestřička byla opravdu milá. Rozuměly jsme si a téměř ve všem mi vyhověla. Tak, jako ten den, kdy za mnou přišla po obědě.

,,Slečno Woodartová...Chcete vidět ty muže?'' řekla tiše a mně se stáhlo hrdlo. Okamžitě jsem kývla hlavou a ona mi podala berle. Pomaličku jsem se postavila a a ona mi odpojila kapačku. Vyšly jsme z pokoje a přešli až k táhlé chodbě, kde se nacházel výtah. Nastoupily jsme a vyjely o patro výš. 

,,Všichni se nachází na jednom pokoji. Dám Vám, kolik času potřebujete,'' řekla mi před pokojem a dala mi do kapsy krabičku, abych případně zazvonila. Vešla jsem dovnitř...Všichni spali. Jester ležel na lůžku, které bylo nejblíž ke dveřím. Vzala jsem jeho spis a nahlédla. Kromě té kulky,co měl v rameni se mu nestalo nic dalšího.

,,Děkuju...'' usmála jsem se na něj a přešla k Thomasovi... Dýchal tak pomalu...I přístroj pípal strašně pomalu. Vzala jsem jeho spis a sedla si na jeho postel. Dala jsem si ruku na ústa a do očí se mi opět navalily slzy. Kóma? Zavrtěla jsem hlavou a chytila ho ruku.

,,Tome...Slyšela jsem, že lidi v kómatu ví, o čem se lidi kolem něj baví...Takže, bráško, poslouchej...ano?  Jsem ti strašně vděčná za všechno...Mám tě tak moc ráda. Dostaneš se z toho a zase si budeme v kanclu dávat kafe. Chci slyšet tvoje sarkastické narážky a slyšet tvůj hysterickej smích. Nesmíš mě opustit, Tome... Chci, abys byl ten strejda, kterej bude mému dítěti dávat sladkosti, i když mu to máma zakáže...'' brečela jsem a jeho ruku jsem si položila na tvář.
,,Jsem těhotná, Tome...A chci, abys v tomhle období byl přítomen i ty...'' zašeptala jsem a podívala se mu do tváře. Poté jsem otočila hlavu na pana Paskaraeva. Díval se na mě.

,,Veronico...'' hlesnul a já pomalu položila Thomasovo ruku. Zůstala jsem sedět. Jen jsme na sebe koukali a já nakonec zvedla ruku.

,,Ahoj...'' zašeptala jsem.

,,Ty...ty jsi v tom?'' posadil se pomalu a opřel se o zeď. Kývla jsem hlavou a on si hlasitě povzdechl.
,,Se mnou?''
Opět jsem kývla. Natáhl ke mně ruku a já se pomalu zvedla z postele. Na jedné noze jsem dohopkala k jeho lůžku a posadila se.

,,Co se ti stalo? Myslela jsem, že jsi v pořádku...'' odvedla jsem řeč a on zakroutil hlavou. Vyhrnul si triko a viděla jsem obvazy.
,,Brinová mě střelila do boku... Já jsem ještě z posledních sil dokázal...Neřeš to,'' promnul si dlaní tvář a pak se na mě zase podíval. Bylo mi jasné, že ji zabil...
,,Veronico, mrzí mě to. Chci, abys věděla, že nechci, aby sis o mě myslela zlé věci, kvůli mé minulosti. Jsem jiný člověk a...''

,,Přeruším tě. Nezlobím se, Aidene. Prrotože vím, jaký jsi. A že by ses do takových věcí už nevrhnul. Jenom nedokážu přemýšlet v prvotním momentě...'' usmál jsem se a já viděla ten úsměv, jak se mu ulevilo.

,,Tak jí to řekni, vole...'' uslyšela jsem zaskuhrat Jestera, který se posadil. Mávnul na mě a já se na něj usmála.

,,Co mi máš říct?'' naklonila jsem hlavu a Aiden se posunul na kraj postele, hned vedle mě. Vzal mě jednou rukou za tvář a něžně mě políbil. Pomalu se ode mě odtáhnul a druhou rukou mi pohladil bříško.

,,Že tě miluji. A jsem hrozně rád, že jsi v pořádku...'' zašeptal a já ho okamžitě objala kolem krku. Jeho slova mě zahřála u srdce, ale slzy měly dneska svůj den... 
,,Nemůžu uvěřit tomu, že budu otec...'' dodal a já se odtáhla.
,,Ještě je tu možnost...že si to můžu nechat vzít,'' v půlce věty mě chytil za zápěstí a zamračil se.
,,Ne.''

,,Yay! Jdu na hajzl...'' křiknul Jester a zvedl se z postele. Musela jsem se zasmát. Můj pohled se otočil na Thomase...Stejně tak i Aidenův.

,,Sestra říkala, že je malá šance na to, že přežije...'' řekl mi a já si skousla ret. Bolelo to, vidět ho takhle...Chtěla jsem se s ním aspoň naposledy zasmát...