Heavy Breathing

25.

Zkoprněla jsem. Vehnaly se mi slzy do očí. Nevím, proč mě to tak zasáhlo.

,,Co děláš u policie?'' zašeptala jsem a Jester si odfrknul. Pravděpodobně si uvědomil, že to není věc, kterou by měl někde říkat. Pan Paskaraev se k mně přiblížil a já už neměla, kam jinam bych couvala. Jen jsem před sebe dala předloktí, aby na mě nesahal.

,,Veronico...Šlo o rodinnou věc. Dělal jsem to spíš z povinnosti. Myslíš, že jsem to chtěl? Můj otec se mě na nic neptal. Nebyl ke mně zrovna milý, chápeš? Je to minulost, žiju úplně jinak. S drogami nemám nic společného s těmi lidmi taky ne,'' říkal a snažil se mě uklidnit. Nemohla jsem se přenést přes ten pocit, že ten člověk, co právě stojí přede mnou, zabíjel, obchodoval s drogami a zahazoval se s lidmi, kteří nemají svědomí. Zakrotila jsem hlavou a slzy se mi kutálely po zarudlé tváři.

,,Neplač...Prosím, uklidni se...'' šeptal. V jeho očích jsem viděla strach...Ale nevím z čeho. Proklouzla jsem okolo něj a popadla svou bundu.

,,Jak jsem se mohla zamilovat do někoho, jako jsi ty?'' popotáhla jsem a okamžitě jsem vyběhla ven. Zaslechla jsem, jak křičí na Jestera. Šla jsem rychlým krokem po městě a snažila se uklidnit. Měla jsem pocit, že mě to auto, které za mnou jede, sleduje...Neměla jsem odvahu se otočit, a tak jsem se rozhodla, že domů půjdu cestou, kam auta nemůžou. Když jsem procházela přes park, zahlédla jsem před sebou siluetu.

,,Slečno Woodartová?'' přiblížila se a já ihned poznala Caroline Brianovou.

,,Co tu děláte?'' otřela jsem si oči a ona si dala ruce do kapes u bundy.

,,Byla jsem se projít...Víte, hledám...''

Nechápavě jsem se na ni podívala. Usmívala se, ale znepokojivě. Znervózňoval mě její pohled.

,,Můžu se zeptat, co hledáte?''

,,Příležitost, děvče...'' zasmála se a najednou mě někdo zezadu chytil, přitisknul mi na tvář kus látky a já nemohla křičet. Začaly se mi klížit oči a viděla jsem, jak Brianová vytahuje lano, které měla v kabelce. Nemohla jsem nic. Když jsem oči opět otevřela, cítila jsem podivný zápach a šíleně mě bolela hlava. Chtěla jsem se pohnout, ale ruce jsem měla za zády svázané. Když jsem se trochu vydýchala, tak mi došlo, že ležím v kufru... Okamžitě jsem zpanikařila a začala vymýšlet taktiku, jak se z této situace vymotat. Když auto prudce zabrzdilo, narazila jsem zády do sedaček. Kufr se otevřel a já cítila, jak se mé tělo klepe.

,,Na tohle jsem se opravdu těšila, Woodartová...'' ušklíbla se.

,,Ty děvko...'' zavrčela jsem a snažila ji kopnout. Najednou ale někdo mou nohu chytil.

,,Taky jsem se těšil,'' zasmál se a já strnula hrůzou. Vytáhl mě násilím z kufru ven a zabouchnul ho. Když jsem se zahlédla v odrazu zadního okna, hned jsem pochopila, proč mě bolí hlava. Po tváři se mi táhnul stroužek zaschlé krve. Dotáhli mě do jakési opuštěné budovy, kde mě hodili mezi bedny.

,,Georgi, co jsem ti kdy udělala?'' zaskučela jsem, jelikož jsem si při dopadu přisedla kotník.

,,Víš, zlatíčko,'' usmál se slizce, pokleknul a zvednul mi prsty hlavu. ,,Caroline chce Paskaraeva a já chtěl pomstu.''

,,To vy...Vy jste zabili jeho ženu a...mojí mámu?'' hlesla jsem zlomeně a jeho úsměv prozradil, že mám pravdu.

,,A byl to úžasný pocit. Nebýt toho zkurvenýho čokla, bylo by už dávno po tobě. Na druhou stranu, můžu tě hezky využít,'' vstal a Caroline založila ruce na prsou.

,,Zavolej mu, Carol,'' zasmál se a já se natiskla na jednu z beden. Měla jsem jim posloužit, jako návnada. Jako nástroj pro vydírání.

,,Ty hajzle! Jak můžeš mít srdce?! Co chceš teď vůbec dělat?'' zakřičela jsem na něj a on se na mě opět otočil. Poklekl a vrazil mi takovou facku, že jsem si vnitřní stěnu úst roztrhla o zuby.

,,Hele, holčičko...Ať už to dopadne jakkoli, stejně umřeš. Doufám, že sis poslední okamžiky, svého mizerného života užila...Protože moje tvář bude to poslední, co uvidíš, policajtko...'' uchechtl se, zvedl a odešel do místnosti, která se nacházela vedle. Caroline vytáčela nějaké číslo. Měla sluchátko u ucha a s úsměvem mě pozorovala. George přišel s kobercovou páskou, kterou mi okamžitě přelepil ústa.

,,Panebože! Aidene! Musíš mi okamžitě pomoct!'' začala křičet do telefonu, přičemž hrála zoufalost. Šlo jí to bravurně. Zapnula odposlech, takže i já mohla pana Paskaraeva slyšet.

,,Co se děje, Caroline?'' zeptal se vystrašeně.

,,Vi-viděla jsem, jak někdo nakládal slečnu Woodartovou do kufru auta! Myslím, že byla v bezvědomí. Aidene, prosím... Sejdeme se, ukážu ti, kam ji vezli...Prosím, mám o ní hrozný strach!''

,,To ne...Veronico... Až zjistim, že jí kdokoli cokoli provedl, chcípne tou nejhorší možnou smrtí!'' křiknul a Caroline zavěsila telefon.

,,Tvůj rytíř si pro tebe jde,'' uchechtla se, vzala bundu a utíkala ven z budovy.

Plakala jsem...Tak moc jsem chtěla křičet, ale páska mi v tom bránila. Slzy se valily proudem a nemohla jsem se pořádně nadechnout. George ke mně přitoupil a prudce mi pásku strhnul. Díval se mi do očí, přičmž mě pomalu a jemně pohladil po tváři.

,,Když si hraješ s ohněm, zlato...Tak se ukrutně spálíš... Víš, když jsi mě kopla do prdele, opravdu dlouho jsem se užíral. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak andělsky vypadáš, když spíš...A tvoje špagety byly nepřekonatelné,'' šeptal, ale měl ten slizký úšklebek.
,,Když se tvoje tělo svíralo v euforii, když jsem ti ho tam vrážel...A ty tvoje krásné rty, které říkaly 'miluji tě','' přejel mi palcem přes spodní ret a já ho okamžitě kousla. Nemohl jsem to vydržet, byl tak odporný...Křiknul bolestí a druhou rukou mi uštědřil pěstí.
,,Kurvo...'' zamával krvácející rukou ve vzduchu a já se svalila na bok. Byla jsem strašně slabá... A měla jsem strach.
Chtěla jsem v ten moment jen říct  Aidenovi, jak mě mrzí to, že jsem si ho nevyslechla...Obejmout Thomase a poděkovat mu za to, jak úžasný byl přítel. Poňuňat svého Kira. Zasmát se s Eeve...
Tolik jsem se bála...
Ale ne o sebe...