Heavy Breathing

15.

Když jsem vyšla z kanceláře a zamkla, z druhého konce chodby vyšel i Aiden. Cítila jsem se dost trapně, tak jsem se na něj jen pousmála a odebrala se ke schodům. Chytil mě za ruku a otočil mě na sebe.

,,Chci se jen omluvit,'' usmál se a já opět cítila, že se červenám.

,,V pořádku. Jedeme v tom přeci oba, ne?'' Strčila jsem si vlasy za ucho a on mě kloubem ukazováčku pohladil po tváři.

,,Eh, ehm...Neruším?'' ozvala se slečna Brianová, které jsme blokovali přístup ke schodům. Pustila jsem ruku pana Paskaraeva a okamžitě šla dolů, přičemž jsem cítila její pohled na svých zádech. Vyšla jsem ven tak, jako vždy, sedla s Tomem do auta.

,,Hele, musím se zeptat...Mezi tebou a Aidenem se něco stalo?'' zeptal se a vyjel z parkoviště. Spojila jsem své ruce a povzdechla si.

,,Víš, Tome...Bylo to zvláštní. Zamknul dveře, svalil na.gauč...líbali jsme se, osahávali a tak...''

,,Tys s nim spala? A v kanclu? I ty jedna,'' zasmál se a já ho se smíchem přerušila.

,,Ne, nespali jsme spolu...Teda, asi by k něčemu došlo, kdyby nás slečna Brianová nevyrušila,'' uchechtla jsem se zoufale.

,,Oh, jsem si říkal, proč je celej den nafouklá, jak balón,'' zasmál se a zabrzil před mým bytem.

,,Děkuju za svezení...'' usmála jsem se a on mě chytil za zápěstí.

,,Nic neuspěchej, Ver. Ať se o tebe nemusím batr.''

Jen jsem s úsměvem kývla a zabouchla dveře od auta. Vyběhla jsem do druhého patra, odemkla dveře a jen popadla vodítko, abych mohla vzít Kira. Venku bylo strašně chladno, a tak jsem se rozhodla, že se ještě převléknu. Vzala jsem si modré džíny, černé, vysoké bkty, kabát, šálu a na hlavu nasadila kulich. Vyšla jsem do ulic a zamířila přímo do parku. Když jsem se tak bezstarostně procházela, dostala jsem ošklivý pocit toho, že mě někdo sleduje. Několikrát jsem se ohlédla, ale nikoho ani nic jsem nezahlédla. Pojala jsem podezření, že jde jen o blbou paranoiu, tak jsem šla v klidu zpět domů. Nastoupila jsem do výtahu a vyjela nahoru. Když jsem otevřela dveře, Kiro vběhl dovnitř. Pověsila jsem vodítko nad botník a on začal zničehonic vrčet.

,,Co se děje?''

Odpověď se mi dostala okamžitě...A bolestivě. Škrtící struna se mu omotala kolem krku a já se začala dusit. Do hlavy mi stoupal neskutečný tlak. Snažila jsem se útočníkovi chytit ruce, ale neměla jsem dost síly na to, abych se ze sebe sundala... Před očima se mi začaly dělat mžitky a hrdlo nemělo volný průchod na jakýkoli nádech.
Nebýt Kira, zemřela bych tam...
Zaútočil a zakousnul se protivníkovi do nohy, což ho donutilo mě pustit. Spadla jsem na zem a hlasitě popadala dech. Ta osoba kopla mého Kira do čelisti, přičemž hlasitě zakňučel. Popadl strunu ze země, zabouchl mé dveře a zmizel neznámo kam.
Plakala jsem a špatně se mi dýchalo...
Kiro mi do ramena šťouchal čumákem a já zkoušela rozklepanou rukou nahmatat telefon.
Vyzvánění...Vyzvánění....Pořád zvonil. Se sluchátkem u ucha jsem se neomaleně posadila a opřela se o zeď na své chodbě.

,,Ano?'' Ozval se hlas pana Paskaraeva.

,,Aidene...pomoc...'' zasýpala jsem a do toho zavzlykala.

,,Proboha, Veronico? Co se stalo? Co ti je?''
Jeho hlas zněl opravdu ustaraně

,,Fantom...jde po mně...napadl mě...'' plakala jsem a křečovitě mobil svírala. Divila jsem se tomu, že mi bylo vůbec rozumět...

,,Napadl? Cože? Jak? Jsi v pořádku? Jak víš, že to byl fantom?''

,,Aidene...teče mi krev z krku...Použil škrtící strunu...Kdyby nebylo Kira, který se mu zakousnul do nohy, bylo by po mně...''

,,Řekni mi adresu, hned jsem u tebe.''