Heavy Breathing

11.

Krvácel...Zachvátila mě panika.

,,Běžte do bezpečí...já si, ts! Poradím...''

I když mi tvrdil, jak bude v pořádku jsem věděla, že může umřít. Tolik krve jsem za, celý svůj život, neviděla. Silou jsem strhla rukáv své košile, zmuchlala jej a začala tlačit na ránu. Thomas s jednotkou pomalu postupovali vpřed...Nezajímalo mě, co se stane. Chtěla jsem tomuto muži pomoct. Skučel, ale stále opakoval, že je v pořádku.

,,Postarejte se raděj- au...O sebe. Taky krvácíte,'' zasýpal a zkrvavenou rukou se držel pod žebry.
Má rána sice bolela, jak blázen, ale věděla jsem, že to není tak vážné...Když pan Paskaraev zavřel oči, zpanikařila jsem.

,,Halo, hej...mluvte se mnou...Pane Paskaraeve, prosím...Hej!''

Seděla jsem v nemocnici. Má rána již byla ošetřena, ale čekala jsem na doktora, aby mi sdělil, jak na tom pan Paskaraev je. Toho chlapa, kterému byly vyrvány zuby sice zachránit nešlo, ale zbytek rukojmí přežil jen s drobnými zraněními. Tři ze čtyř těch hajzlů naše jednotka zastřelila...Jeden je v kritickém stavu na lůžku. Klepala jsem se...Jak jsem si mohla nevšimnout, že pana Paskaraeva střelili pod žebra? Mohla jsem mu pomoct daleko více. Když se ve dveřích objevil doktor, okamžitě jsem vyskočila ze židle.

,,Jak je na tom?'' zeptala jsem se okamžitě a on jen koukal do spisu.

,,Transfúze byla v pořádku...Je stabilizovaný, můžete za ním. Ale nedoporučoval bych Vám, abyste se zdržovala dlouho.'' hned po těchto slovech odešel. Stála jsem před pokojem a musela se nadechnout. Potichu jsem vešla a zavřela za sebou dveře. Pan Paskaraev ležel na lůžku, do žíly měl zavedenou kanylu a po celém hrudníku měl diody, které snímaly jeho tep a dech. Byl celý v obvazech a mně bylo při tom pohledu těžko.
Otevřel oči a pomalu otočil hlavu ke mně. Pousmála jsem se, vzala židli a sedla si vedle jeho postele.

,,Jak je Vám?'' optala jsem se a on se jen usmál.

,,Jak dopadl případ?'' zeptal se, aniž by mi odpověděl na předchozí otázku.

Všechno jsem mu pověděla a viděla jsem, jak byl vlastně spokojený.

,,Podejte mi ruku, slečno Woodartová,'' řekl a pomalu ke mně natáhl svou paži. Nejistě jsem mu vložila dlaň do té jeho a on ji jemně stisknul.

,,Nejraději bych Vám vynadal za to, jak hrozně jste riskovala, Woodartová... Ale chci Vám poděkovat. Děkuji, že jste taková, jaká jste...'' jeho koutky se zvedly a já mu opětovně stiskla ruku.

,,Nenechala bych Vás zemřít...'' hlesla jsem a nemohla spustit očí z jeho těla, které bylo pokryté obvazy.

,,Co Thomas? Jak je na tom?''

,,Je v pořádku. Odnesl to z nás všech nejmíň. Protože při odchodu kopnul do palce,'' zasmála jsem se.
Pan Paskaraev se chtěl také zasmát, ale bolelo ho snad i dýchání.

,,Děkuji ti, Veronico... Děkuji za to, jaká jsi...'' zašeptal a já vykulila oči nad tím, jak mi zničehonic začal tykat.

,,Pane Paskar-''

,,Aiden.''

Usmála jsem se a na okamžik pohlédla na naše spojené ruce.

,,Budu při tobě stát. Jsme parťáci...ne?''

,,To jsme, Veronico...''

,,A budu dělat, co je v mých silách, abych ti pomohla dopadnout fantoma...''

,,Já vím, že ano...''
.
.
.
,,Já vím...''