Heavy Breathing

3.

Stálá jsem před kavárnou, kde jsem se měla sejít s kamarádkou. Měla zpoždění... Opět. Když jsem ji zahlédla v dálce, zamávala jsem jí na znamení. Když ke mně došla, objaly jsme se a šly si dovnitř sednout ke stolu.
Pověděla jsem jí, jaký jsem měla úspěch v hledání nové práce a co to bude obnášet. Eeve byla tak nadšená, že mě na kafe pozvala.
,,Už vidím toho tlustýho rusáka, jak tě bude zaučovat,'' zasmála se a zavřela menu.

,,To teda. Tlustej rusák v S obleku a kravatkou.''

,,A plešatej,'' dodala.

Smály jsme se, protože ta představa byla k popukání. Rusů je zde ve Vancouveru docela dost, takže mě nepřekvapuje, že jsou i u policie. Eeve se mi pochlubila novým vztahem a já byla neskutečně ráda, že má někoho hodného.

,,Taky by sis mohla někoho najít. Už jsi sama dost dlouho.''

Tohle se mnou nic nedělalo. Po mém posledním vztahu jsem trochu ochladla, protože mě dosti naučil. Nechtěla jsem se vrhat do něčeho, o čem nic nevím. Je mi dobře tak, jak to je.

,,Zatím nic nehledám. Ty buď šťastná s Patrickem a já budu šťastná s Kirem.''

,,Veronico, to je pes,'' zasmála se Eeve a já s uchechtnutim protočila očima.

Po pár hodinách jsem se s Eeve rozloučila a byl čas vyvenčit Kira. Počasí bylo o něco chladnější, než jsem očekávala. Opět jsem procházela parkem, když se mi Kiro vytrhnul z vodítka.
,,Kiro!!! K noze!'' zakřičela jsem, když jsem viděla dalšího psa, jak mu běží naproti.
,,Kazane!''
Stihla jsem Kira doběhnout a chytit za vodítko, avšak při tom, jak běžel mě strhnul na zem. Začal se s tím druhým psem očuchávat. Zaskučela jsem, jelikož jsem si odřela zápěstí.
,,Kazane, co to má být?''
Ten hlas jsem už někde slyšela.
,,Pojďte, vstávejte.''
Zvedla jsem hlavu. Byl to ten muž, co mi donesl klobouk. Pomalu jsem se chytila jeho ruky a s jeho pomocí se vyhoupla na nohy.
,,Koukám, že na sebe máme štěstí,'' usmál se na mě a já se oprášila.
,,Tomuhle bych štěstí neříkala,'' kuňkla jsem a vytáhla si kamínek z ruky.
,,Ukažte,'' řekl a vzal mou ruku do dlaně.
,,To bude dobré, doma to vyčistím,'' věnovala jsem mu úsměv a stáhla ruku k sobě.
,,Omlouvám se za svého psa...'' vydal ze sebe nakonec a já strhla Kira k sobě.
,,Já se omlouvám... Je to ještě štěně,'' ospravednila jsem se a otočila se k odchodu. Došla jsem domů a okamžitě poslala Kira na místo. Dala jsem si sprchu a zalehla do postele. Zírala jsem do stropu a nemohla se dočkat dalšího dne. Ačkoliv jsem věděla, že se musím vyspat, nešlo mi to. Převalovala jsem se z boku na bok a objímala druhou peřinu. Když se mi konečně podařilo usnout, budila jsem se každou půl hodinu.

Ráno se mi vůbec nechtělo z postele. Byla jsem úplně rozlámaná. Ale přemohla jsem se a šla se sebou něco udělat. Měla jsem z dnešního dne strach, který neměl žádný důvod. Zvětšoval se, čím blíž jsem byla stanici. Vnitřně jsem doufala, že pana Paskaraeva nezklamu a podám dobré výkony. Je to něco úplně jiného, než na co jsem byla doposud zvyklá. Když jsem došla dovnitř, předložila jsem občanský průkaz a mohla k výtahu. Vyvezl mě do posledního patra a pomalu se vydala chodbou, až k posledním dveřím.
,,A. Paskaraev...Dobře...jdu na to,'' zašeptala jsem sama sobě a zaklepala.
,,Dále,'' ozvalo se z druhé strany.
Otočila jsem klikou, poté za sebou dveře zavřela.
,,Dobrý de-'' zasekla jsem se a pan Paskaraev na mě taky valil oči.
,,Veronica Woodartová...''
,,Aiden Paskaraev...''
Zvláštní. Můj šéf je muž, který mě včera zvedal ze země...