Heavy Breathing

9.

Ráno jsem se probudila a okamžitě mě zabolela hlava. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nejsem u sebe doma. Pomalu jsem se v posteli otočila na druhý bok, kde spal Thomas. Povzdechla jsem se, posadila si a držela si peřinu u hrudi. Matrace se prohnula a Thomas se podepřel na loktech.

,,Dobré ráno,'' zazíval a já se usmála.

,,Kolik jsem toho sakra vypila?'' promnula jsem si spánky a padla zpět na záda.

,,Měli jsme toho hodně...Ty tři kola tomu dost nasvědčovala,'' zazubil se a já se hlasitě uchechtla. Pomalu jsem se zvedla, aniž bych ze sebe sundala peřinu. Šla jsem do obýváku a začala ze země sbírat své oblečení. Hrklo ve mně, když jsem si vzpomněla na Kira, kterého jsem zapomněla vyvenčit. To mě bude doma čekat nemilé překvapení. Thomas se zničehonic objevil za mnou a zezadu mě objal. Položila jsem mu dlaně na ty jeho, které byly okolo mého pasu.

,,Můžeme si promluvit, než půjdeme do práce?'' zamumlal mi za krk.

,,Samozřejmě,'' vydechla jsem a otočila se k němu čelem.

V jeho očích jsem cosi viděla. Smutek? Strach? Možná to bylo tou včerejší dávkou alkoholu, ale nepřišel mi v pořádku.

Po tom, co nám Thomas udělal kafe, jsme se usadili v jeho kuchyni. Otevřel okno, vytáhl cigarety a jednu si zapálil. Díval se z okna a mlčel.

,,Tak...O co tedy jde?'' optala jsem se zvědavě. Všimla jsem si, jak klepe nohou, což může být známkou nervozity.

,,Prosím, nechci, aby sis to, co teď řeknu, brala osobně...'' začal a já zpozorněla. Neměla jsem žádnou představu o tom, co tak závažného mi chce říct.

,,Jsem gay.''

Hrklo ve mně. Položila jsem hrníček na stůl a musela vykašlat to, co jsem tak znenadání vdechla. Když jsem se uklidnila, utřela jsem si oči a pohlédla na něj.''

,,Cože?'' nezmohla jsem se na víc. Bylo mi opravdu divně a dalo mi chvilku, abych tuto informaci zpracovala.

,,Víš, Veronico... Sex s ženou je úžasná věc. Všichni si potřebujeme užít... Naše pudy jsou nám přírodou dány. Ale nic víc, než sex s ženou...mi nejde. Navázat nějaký vztah, nebo soužití... Citové spojení...To dokážu jen a pouze s mužem...'' řekl a opět ode mě odvrátil pohled, přičemž opět stáhnul z cigarety.
Naprosto jsem rozuměla tomu, co říká. Dokázala jsem se vcítit do jeho kůže a porozumět jeho pocitům.

,,Já to chápu, Thomasi... A nevadí mi to. Jen bych chtěla vědět jednu věc. Proč jsi mi to řekl?''

,,Aby ses náhodou nezamilovala,'' usmál se a já vstala od stolu.

,,Myslíš si, že by se něco takového mohlo stát? To je dost absurdní...''

,,Veronico, vidím ti až do žaludku. Jsi citově založená...A i když tvrdíš, jak jsi ochladla, že nechceš milovat a všechno okolo...Tvoje srdce se dá lehce vzít. Je křehké, jako porcelán, ale nestřežené. Každý si může kousek vzít, a tím ti ho pomalu rozbíjí...'' sesedl z parapetu a přešel ke mně. Pohladil mě po tváři a já se nezmohla na jediné slovo. Byla jsem totiž v šoku. Byla jsem v šoku z toho, jak moc průhledná musím být. Měla jsem za to, že jsem se obalila neprůstřelnou bariérou, kterou nikdo neprohlédne...Ale Thomas mě dokázal, během tří týdnů, přečíst jako knihu. Dokázal vidět i to, co se skrývalo mezi řádky. A proto jsem ho tolik obdivovala a respektovala.

Byl čas jít do práce. Když jsme s Thomasem přijeli, každý jsme šli do své kanceláře. Pan Paskaraev už seděl za svým stolem, na něm měl položenou kávu a zíral do spisů.

,,Dobré ráno,'' pozdravila jsem ho vesele, ale on ke mně zvedl přísný pohled.

,,Dobré, slečno Woodartová...'' zamumlal a opět hlavu sklopil k papírům.

,,Děje se něco?'' pověsila jsem.kabát na věšák a sedla si naproti němu. Měl výraznou žílu na čele a nervózně žvýkal žvýkačku.

,,V pořádku, slečno. Jen si projíždím spisy toho hajzla, na kterého nemůžu pořád přijít...''

,,To bude dobré...Časem se-''

,,Žádný časem! Už roky ho hledám a mám hovno! Jak se na mě Krista seshora asi musí dívat? Nedokážu najít žádný zkurvený vodítko...Jsem ve slepé uličce...''

Trhnula jsem sebou, když zakřičel. Jen jsem se podívala jiným směrem a mlčela. Byl dost naštvaný, ale i přes to, že jsem si toho všimla, jsem nedokázala být ticho. Vždycky jsem chtěla každého povzbudit, ale nedokázala jsem si uvědomit, kde má kdo své hranice.

,,Moc se omlouvám...nechtěl jsem zvedat hlas...'' řekl tiše, položil lokty na stůl a schoval hlavu do dlaní. Opět jsem k němu zvedla hlavu a povdechla si. Byl smutný. Zoufalý a nevěděl, co si počít.

,,To já se omlouvám... Musím se naučit mlčet...'' řekla jsem pokorně a on se mi zadíval do očí.

,,To po Vás nikdo nechce.''

Neubránila jsem se mírnému úsměvu. Pomalu jsem vytáhla papíry a začala třídit. Některé jsem házela do skartu, některé jsem zakládala. Bylo toho hafo.

,,Mám Vás rád... Ale sakra, už abyste měla vlastní kancl, nebo budu potřebovat cvokaře,'' uchechtl se a mně došlo, že ho štval zvuk skartovačky.

,,Tak Vy mě máte rád, jo?'' popíchla jsem ho a vložila další papír na skart, přičemž jsem mu provokativně koukala do očí.

,,To teda.''