his name on the paper | Queen

~I~

1971

,,Přestaň mě rozesmívat Richi! Chci se napít..." Smála jsem se.

,,Tomuhle říkáš pití?" Zašklebil se na mě se zvednutým obočím.
,,Tomuhle srkání koly brčkem?"

,,Přestaň!" Štouchla jsem ho do ramena a znovu se na něj usmála.
,,A pojď, už budou hrát..." Napomenula jsem ho s úsměvem na tváři a vyrazila od baru blíž k malému pódiu, na němž byly již přichystané mikrofony, bicí a spousta drátů.

Richi jen zavrtěl hlavou a vydal se za mnou.

Poznali jsme se, když se přistěhoval do Londýna. Máme toho hodně společného, ale hlavně to, že oba milujeme hudbu.
Richi dokonce v minulosti založil i svou hudební skupinu. Tehdy mu bylo jen čtrnáct!
Svoji docela úspěšnou kapelu The Opossition musel ale při stěhování sem do Londýna opustit. Nikdy jsem je hrát neviděla, ale docela o nich mluvil. Byl na ně opravdu hrdý a já ho ráda poslouchala.

Dnes měla hrát nějaká studentská kapela. Mezi lidmi tady v baru byli zřejmě oblíbení a známí, jelikož spousta z nich při jejich příchodu vykřikovala jména jednotlivých členů kapely. Dívčí obecenstvo nejvíce používalo jméno Roger. Nevěděla jsem, kdo z nich to je. Dnes večer jsem je viděla poprvé. 

Byli tři. Na elektrickou kytaru hrál vysoký mladík s dlouhými, hustými a kudrnatými vlasy. Na bicí s logem a názvem kapely hrál nějaký blond kluk s jasně modrýma očima a okouzlujícím úsměvem na tváři. A hlavním zpěvákem skupiny byl mladík s téměř exotickým vzhledem. Měl delší tmavé vlasy a oči podobné, jako bubeník.

,,Hrají docela dobře co? Na to, že se jmenují Smile..." Zasmála jsem se a podívala se na Richiho. Usmíval se a kýval hlavou do rytmu.

,,Něco jim tam chybí...Něco co by je zvedlo, co by je udělalo ještě víc mocnějšími. Pak...by to bylo perfektní." Stočil zamyšlený pohled ke mě. Věděla jsem, že by si zase moc rád s někým zahrál. Byl v tom opravdu dobrý, slyšela jsem ho už mockrát. Dával do toho duši. Když hrál, tak pro něho nic jiného neexistovalo. Odešel vždy do vlastního světa. Jen on, basovka a užásná hudba.

,,Možná... Možná bys to měl zkusit... Možná, že je to šance na nový začátek." Soucitně jsem mu pohlédla do očí.

,,Mio, jsou na mě příliš dobří. Nemyslím si, že by -"

,,Tak počkat... Co žes to říkal? Moc dobří? Sakra Richi! Ty jsi úžasnej! Jsi přesně to, co jim chybí. Poslední díl skládačky. Nechápeš to? Vím jak hraješ a věř mi, že ty jsi mnohem lepší kytarista, než většina jiných. Perfektně k nim zapadáš!" Vyhrkla jsem na něho tak rychle, že skoro ani nepochytil, o čem tady mluvím. Tvářil se nejistě a překvapeně.

,,Není to dobrý nápad. To pochop zase ty..." Zatvářil se trošku uraženě a oba dva jsem se pohledy vrátili na pódium ke kapele. 

Richi se sice bál, ale já jsem věděla naprosto přesně, co udělám, až kapela dohraje. Pokud by měl ještě někdy znovu vystupovat, potřeboval zvýšit sebevědomí. Doufala jsem jen, že můj plán vyjde. Pokud by vyšel, bylo by to skvělé. Richi by měl určitě radost a já samozřejmě taky. Tihle mladíci měli talent a já věděla, že to jediné, co jim opravdu chybí, stálo vedle mě.