his name on the paper | Queen

~XI~

Ten večer jsem nemohla jen tak usnout. Blížila se dvanáctá hodina ale oko jsem nezamhouřila. Věděla jsem, že teď už je Deaky doma a je v bezpečí. Nejspíš mu není zrovna nejlíp, ale už mu nic nehrozí. Nejspíš už spí a zdá se mu něco bláznivého. 

V pyžamu jsem seděla na mé posteli a koukala do země před sebou. I kdybych si vlezla pod peřinu a snažila se usnout, nejspíš bych za chvíli stejně vylezla a opět se snažila nějak zabavit.

Zvedla jsem se a odkráčela do obýváku. Opravdu jsem nevěděla, co dělat. Hlavou mi běželo tolik myšlenek a otázek. 

,,Rogi lítá za holkama v jednom kuse, ale o žádný ještě nemluvil tak hezky, jako o tobě..."

,,To je on! Ten ožralej magor!"

,,To ti udělal? Tvůj bratr?!"

Stalo se toho moc já jsem věděla, že tuhle noc rozhodně sama nepřežiju. Sama jsem se cítila tak ohrožená a bezmocná. Bylo mi jedno, s kým tuhle noc strávím. Jen jsem potřebovala společnost. Za normálních okolností bych zavolala Deakymu a za pár minut by byl u mě, ale dnes to nešlo. Musel se vyspat a o půlnoci jsem ho nemohla nahánět.

Párkrát jsem přemýšlivě přešla z obýváku do kuchyně a zpátky a potom jsem zamířila ke stolečku s telefonem, který stál vedle ledničky. Chvíli jsem hleděla na maličkou nástěnku nad telefonem, než jsem našla, co jsem potřebovala. Zaváhala jsem, zda je dobré číslo vytočit. Přece jenom je půlnoc. Nakonec jsem ale číslo vytočila a sluchátko si přiložila k uchu.

,,Ahoj, tady Mia..." K mému štěstí telefon po chvíli zvedl.

,,Nazdárek." Ozval se jeho unavený hlas, který v telefonu zněl zvláštně, ale zaujatě.

,,Moc se omlouvám, že tě ruším takhle pozdě." 

,,Vůbec nerušíš. Stejně nemůžu spát. Je na mě moc brzo..." Zasmál se. Aniž bych ho měla před sebou, představila jsem si jeho zářivě modré oči a ještě zářivější úsměv.

,,No já právě taky ne. Chtěla jsem tě vlastně o něco poprosit. Nemůžutopotoběchtít,vždyťjedvanáct,takžepochopím,kdyžodmítneš,aleitakse_"Začaa jsem nervózně mumlat spíš jen tak pro sebe.

,,Neboj se a povídej." Přerušil moje zmatené brblání a mile mě povzbudil.

,,No...Nechtěl bys za mnou dojet? Já totiž po tom všem nechci být doma sama. Myslela jsem, že bychom mohli jen tak o něčem pokecat. A klidně tady potom můžeš přespat..." Sama jsem se divila, co ze mě vypadlo. Moc jsem nad tím nepřemýšlela.

,,Za dvacet minut jsem u tebe, zlato..." Řekl a položil sluchátko. 

Ani jsem nevěděla, kde bydlí, ale jelikož tu měl být za dvacet minut, tak asi ne nijak daleko.

Byla jsme ráda, že tu se mnou aspoň někdo bude. Zasněně jsem položila sluchátko a šla jsem podívat do ledničky. Kromě pár vychlazených lahví Coca-Coly v ní nebylo nic, co bych mohla dát k pití Rogerovi. Bude to muset přežít s kolou. 

~

Za nějakou dobu mě z opětovného hlubokého přemýšlení vytrhl zvonek u dveří. Ihned jsem vyskočila z gauče a běžela jsem otevřít. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem v pyžamu, ale jelikož už mě dnes Rogi v pyžamu viděl, tak mě to moc netrápilo.

,,Pojď dál..." Pustila jsem ho dovnitř.

,,Díky." Sundal si boty.

,,Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu někdo se mnou bude. Abych ti to vysvětlila, v takových chvílích normálně volám Deakymu, bydlí skoro vedle. Jenže ten už určitě spí a já jsem ráda, že si může odpočinout..." Vyhrkla jsem na něho moje vysvětlení.

,,Prostě ti moc a moc děkuju, že jsi dojel a omlouvám jsem, že jsem tě otravovala takhle v noci." Zatvářila jsem se provinile. 

,,Buď v klidu. Vždyť o nic nejde. Jsem rád, že nemusím doma sedět sám." Usmál se na mě a já začala červenat. Nemohla jsem tomu zabránit. Jeho přítomnost ve mě vyvolávala zvláštní pocit.

Na stůl v kuchyni položil dvě piva, která držel v ruce. Ani jsem si jich předtím nevšimla.

Opět mě něco donutilo pohlédnout do jeho očí. Vždy mě to tak nějak uklidnilo. Dodalo pocit bezpečí. Začal se mi kroutit žaludek a když se usmál, přála jsem si, aby tahle noc nikdy neskončila.