his name on the paper | Queen

~XIV~

,,Já jsem jen nemohla být sama, Deaky. To je všechno, co se včera stalo... Prostě nemohla, chápeš? Nezvládla bych to. Já jsem potřebovala na někoho promluvit. To jsem si tady měla povídat se zdí? Ahhh a netvař se tak Richarde!" Začala jsem zvedat hlas, jelikož mě podráždil jeho uražený obličej. Věděl, že když jsem na něj naštvaná, nepoužiji jiné oslovení než právě Richarde.

,,Vždycky volá mně!" Zavrčel. 

,,A ty si myslíš, že jsem tě chtěla takhle pozdě v noci budit?! Do hajzlu, Richarde, záleží mi na tobě a po tom, co se stalo jsem tě prostě nechtěla nahánět jen proto, že jsem nechtěla být sama!" Nijak nereagoval. Neprojevil žádnou známku toho, že by ho to zaujalo a vlastně se tvářil, jako by mě vůbec neslyšel.

,,Vy jste spolu spali na gauči?...." Zvedl obočí a ukázal na gauč za mnou, na kterém jsem se celou noc rozlamovala a Roger nejspíš taky.

,,Ne!" Zoufale jsem se snažila situaci jakkoliv zachránit.

,,Ano..." Vykřikl Roger v ten stejný moment.

To bylo poprvé, kdy jsem Deakymu lhala. A nebýt Roge, bylo by mi to vyšlo. Deaky se na mě podíval zklamaným pohledem, poté se otočil na Roge. Chvíli jsem myslela, že se na sebe vrhnout, jelikož si nepřátelsky zírali do očí. Deaky ale po chvíli ticha odešel do předsíně a já se za ním rozběhla. Chytla jsem ho za rameno a chtěla jsem mu něco říct. On ale ucukl a otočil se na nás.

,,Volala Mary, že by se s Freddiem stavili...Řeknu jim, ať nechodí..." Poté za sebou hlasitě zabouchl dveře a opět v domě zavládlo naprosté ticho plné napětí, výčitek a viny.

Zamířila jsem na gauč a zabořila jsem obličej do studených dlaní. Nechala jsem myšlenky, aby proudily mou hlavou, jak se jim zachce. Hřbety mých rukou jsem si promnula zavřené oči, abych zahnala slzy a otočila se na Rogera, který stále stál před předsíní a nervózně se na mě díval.

,,Co to pro tebe znamená, Rogi?" Vyslovila jsem otázku, která mě tížila celý včerejší večer.

,,A co přesně teď myslíš?" Nakrčil přemýšlivě čelo.

,,Ten večer a ten..." Chvíli jsem se odmlčela a zaváhala jsem, zda pokračovat, jelikož jsem se bála. A taky jsem měla čeho.

,,...ten polibek..." Dokončila jsem nejistým tónem větu. Byla to chyba. Obrovská chyba, za kterou jsem mohla jenom já. Kdybych tak netoužila po odpovědi, bylo by vše jinak a hlavně v pořádku. Nejspíš.

,,Uvidíme se později, Mio. Já musím už jít..." Odtrhl ode mě otočil a rychle přešel do předsíně, aby si nazul jeho boty, které byly pohozené před botníkem.

Co nejrychleji mi chtěl zmizet z dohledu. Otevřel dveře a zmizel na ulici stejně jako Deaky. Tentokrát jsem ale otevřela dveře a moje oči ihned našli jeho vzdalující se postavu.

,,Rogi! Kam jdeš?!" Vyběhla jsem na malou zahrádku a zoufale jsem se snažila zastavit ho. U plotu jsem se zastavila a poraženě se dívala, jak se mi ztrácí v přilehlých ulicích. Buď mě neslyšel nebo ani nechtěl slyšet. Měla bych se přestat ptát. Vypadalo to, že otázky všechno jen zhoršují. Hlavně ty moje.

Vrátila jsem se do domu a s brekem zavřela dveře. Co to má všechno znamenat? Nebaví se se mnou Deaky. A to jen kvůli tomu, že jsem nechtěla být sama. Roger utekl a nevím proč. Možná proto, že mi neuměl do očí říct, že to byla chyba a stát se to nemělo. Že holek už má dost a s další si už začínat nechce. Že to pro něj nic neznamenalo.

Možná, kdyby mi tohle dokázal říct do očí, bolelo by to míň, než když takhle utekl neznámo kam a bez odpovědi.