his name on the paper | Queen

~XXXII~

Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme k Rogerovi a Freddiemu domů. Ti dva bydleli ve velice útulném bytě. Samozřejmě si nemohli dovolit nic většího, a proto platili nájem napůl. Co by si taky člověk mohl myslet o dvou studentech vysoké školy? Že budou mít velký luxusní byt ve středu Londýna? To sotva.
Dvě maličkaté ložnice, malá kuchyň, jenž byla zároveň spojena s něčím, jako obývacím pokojem a roztomilá koupelna, to bylo vše. Ve vzduchu byl cítit těžký cigaretový zápach, který mě ihned bouchnul do nosu.

Seděli jsme všichni kolem kulatého jídelního stolu, povídali si a samozřejmě pili. Znělo hodně smíchu a cinkání skleničky, které určitě ani zdaleka nebyli určeny pro pití alkoholu, který jsme v nich měli. Byli to prachobyčejné sklenice na vodu. Někdo v nich měl nalité pivo a někomu se na jejich dně leskla levná zlatavá whiskey z nedaleké večerky.

Přesto, že jsme nepili nijak moc, kolem jedné ráno už jsme v krvi všichni nějaké to promile měli. Společně s alkoholem mě začala mámit i únava.

Asi ve dvě náš poklidný dýchánek skončil tím, že se Deaky rozhodl jít domů a Brian ho napodobil. Přemýšlela jsem o tom, že bych šla rovnou s Deakym, ale Roger nesouhlasil a odmítal mě pustit. Po jejich odchodu s námi ještě seděla Mary, a když se -v lehce podnapilém stavu- také zvedla od stolu, Freddie ji ale zastavil stejně, jako Roger předtím mě a (opět stejně, jako já) zůstane tu. Ta samozřejmě souhlasila. Komu by se chtělo takhle v noci jet?

~

,,Rogi?" Oslovila jsem ho a trošku víc se k němu přitulila a ucítila jeho tělesné teplo. Leželi jsme u něho v ložnici na posteli. Mary a Freddie u nejspíš spali, jelikož jsme je přes téměř papírové stěny bytu neslyšeli.
Spokojeně jsem spočívala na Rogerově hrudi a bedlivě naslouchala jak jeho pravidelnému dýchání, tak tlukotu jeho srdce, který se nepatrně zrychlil, jakmile zaregistroval v mém hlase své jméno. 

,,Copak?" Pohladil mě po mých dlouhých vlasech a na to se zmocnil jednoho pramínku, se kterým si začal pohrávat a různě si ho motat mezi prsty. Bylo neuvěřitelné, jak si se mnou uměl zahrávat. Motýli v mém břiše opět vzlétli v jednom obrovském hejnu a začali mi tam tak řádil, jako ještě nikdy předtím. Opět jsem byla pouze jeho bezmocnou loutkou.

,,M-myslíš si, ž-že tohle...že to někdy skončí?" Tahle otázka se mi v hlavě opakovala, jako písnička na zaseklém gramofonu, od onoho rozhovoru s Brianem, který ve mě zanechal určité pochybnosti. Nevěděla jsem, zda-li byla tohle správná chvíle, ale už jsem potřebovala znát jeho odpověď, která pro mě byla tak důležitá.

,,Co přesně teď myslíš?" Pustil pramínek mých vlasů a začal mě něžně hladit po ruce, což zrychlilo i mou srdeční činnost. Oba dva jsme zírali do stropu, i přesto, že byl zahalený tmou.

,,Myslím tím nás. Myslíš, že tohle mezi námi prostě jednou zmizí?" Nervózně jsem vyčkávala. Srdce už mi bilo, jako divoký zvon v kostelní věži a uvnitř jsem měla pocit, že tato otázka neměla být nejspíš nikdy vyřčena.

Nastalo děsivé ticho. Už jsem skoro ani neslyšela jeho hluboké nádechy. Takovéhle ticho jsem znala z doby, kdy u mě bydlel Jordan. Možná si ho pamatujete. Ano, ta krásná jizva, díky níž jsem málem přišla o život, je jeho práce. Přesně takovéhle ticho bylo vždy u mě doma, když tam bydlel. Měla jsem z něj takový strach, že jsem bála nadechnout. A taky takový strach jsem nyní pociťovala.

Naklonila jsem se k nočnímu stolku, abych rozsvítila lampičku a viděla tak na Roge. Když jeho tvář zalilo světlo, na zlomek vteřiny jsem uviděla něco, čemu jsem téměř nevěřila - jeho tvář byla ochrnuta strachem. Avšak tato chvilka rychle pominula a na rtech se mu objevil úsměv. Byl to upřímný a široký úsměv. Pak se ke mě natáhl a pažemi svalil mé tělo zpátky k sobě.

,,To nikdy nedopustím..." Zašeptal do mých zrzavých kadeřů.

~~~
Hey darlings❤️

Tak jsem zase konečně tady☺️
Zase mi to trvalo dlouho, já vím😂
Po téhle kapitolce už se ale trošku posuneme❤️

bye, i ❤️ you