his name on the paper | Queen

~IX~

Roger stále vydýchával rychlý sprint od baru.

,,Pojď se mnou..." Mávl rukou a už se chtěl otočit ode dveří.

,,Vteřinku počkej." Bála jsem se o něj, ale i přesto jsem ještě vběhla do ložnice a místo kalhot od pyžama jsem si oblékla legíny.

,,Do prdele a co se stalo?!" Chtěla jsem od Rogera vědět víc mezitím, co jsem zamykala dveře. Začala se mě zmocňovat panika.

,,Už tak za námi přišel. Musel ho někdo napadnout, když šel od tebe." Vysvětloval, ale vypadal, že toho neví o moc víc, než jsem věděla já.  Rychlým krokem jsme vyrazili opět ulicí, vedoucí k baru. 

,,Jak jsi věděl, kde bydlím?" Do očí se mi nahrnuly slzy a bylo stále těžší a těžší je tam udržet. Stále jsem měla v hlavě plno otázek bez odpovědi, a to jsem chtěla napravit.

,,Dokázal mi bez problémů odpovědět, když jsem se zeptal. Číslo na tebe nemám, takže jsem ti nemohl zavolat." 

,,A co mu je?! Rogere, mám o něho strach!" Přidala jsem ještě víc do kroku a začala panikařit a brečet. 

,,Není to nic vážného. Má jen nejspíš rozbitý nos a pár šrámů a modřin." To už jsem začala i nahlas vzlykat. Studené slzy mi stékaly po rozpálených tvářích a já měla pocit, že jdeme už hodiny. Byla jsem o pár kroků před Rogerem, a když mě slyšel brečet, vzal mě za zápěstí a na chvíli jsme se zastavili. Přiblížil se nebezpečně blízko a mně se zastavil dech. Položil dlaň na mou mokrou tvář a opět se tak dokonale usmál.

,,Nebreč kotě..." Utěšoval mě a já jsem si uvědomila, že při zírání do jeho očí, které byli teď tak blízko, jsem opravdu přestala brečet.

,,Bude v pořádku..." Snažil se mě přesvědčit. Pohladil mě po tváři a já se zachvěla. Oči se mi opět zalily slzami.

,,Pojďme už...." Vytrhla jsem se mu a pokračovala po nekonečné ulici.

Už z dálky jsem uviděla světlo, které se linulo ze zadních dveří baru. Hýbaly se u nich siluety. Stačilo pár kroků a uslyšela jsem jejich hlasy. Dala jsem se do běhu. Hned jsem padla na kolena, za Deakym, který tam sedět na zemi a zády byl opřený o zeď vedle dveří.

,,Richi, proboha jsi v pořádku..." Čekala jsem to mnohem horší. Z nosu mu tekla krev a tváře měl rudé. Bylo jasné, že za pár minut tam bude mít slušné modřiny. 

,,Jmenuje se Deaky. Náš Deakster..." Opravil mě Freddie, ale já jsem na jeho poznámku nijak nereagovala. Měla jsem oči jen pro něj. Bylo mi ho líto. Chytla jsem jeho dlaně do těch mých. Měl je podřené. Zřejmě když spadl na beton.

Ve dveřích se objevil muž ve středních letech. Byl zavalitější postavy. Jeho oči, jako bych už ale znala. Musel to být Rogerův strýc. Nemohla jsem se mýlit. Ten pohled. Naprosto stejný. Nesl vychlazené pivo, které mělo ještě orosenou láhev. 

,,Tu máš... To pomáhá. Uvidíš." Usmál se na Deakyho a láhev mu podal.

,,Nás slečínko ještě nejspíš nikdo nepředstavil," Otočil se na mě s úsměvem, jakmile si mě všiml.

,,Louis. Rogerův-" Chtěl se mi představit.

,,Strýc. Jo." Zasmála jsem se.

,,To ty oči...Jsem Mia." S úsměvem jsem zase pohlédla do modrých studánek.

,,Aha, tak tohle je ta Mia, Rogere?" Podíval se někam za mě. Ani jsem si nevšimla, kdy přišel, jelikož jsem tu byla dřív než on.

,,Pravda pravda, už mi tu o tobě něco povykládal." Zasmál se znova. Jeho smích byl těžký a zvonivý.

,,Musím ti říct Mio, že tady Rogi lítá za holkama v jednom kuse, ale o žádný ještě nemluvil tak hezky, jako o tobě..." Upřímně se usmál. 

Otočila jsem se na Rogera se zvednutým obočím a úsměvem. Jen pokrčil rameny a pitomě se usmál.

,,A co se týče tady tvýho kamaráda slečínko, ten bude za chvilku zas jako rybička. Zlomený nos nemá, to bych poznal. To tady máme pořád. Hlavně když se hraje fotbal. Jo to je pak něco." Působil hrozně milým dojmem. Až bych ani neřekla, že může být s Rogerem rodina.

,,To je on! Ten ožralej magor!" Ozval se uprostřed toho všeho Deaky a ukázal na silnici, po které jsme před chvílí s Rogim přišli.