Poslední šance {Dokončeno}

.XIV.

Lord Adam... Pche! Jakýpak lord! Je to obyčejný buran! Je mi z něj zle! Z jakéhokoliv našeho dalšího kontaktu! Štítím se jeho dotykům, pohledům, slovům...

Kolem stolů dnes sedělo ještě více lidí, než kdy dříve. Elizabeth musela sedět po boku svého manžela, který vedl očividně velmi zábavnou konverzaci s některými z lordů. Elizabeth pouze seděla jako hromádka neštěstí a zírala do svého talíře. Ani nevěděla, že ji celou dobu nenápadně pozoruje Victor.

Chtěla zmizet. Vypařit se z tohoto světa, aby mohla žít někde, kde se bude moci svobodně rozhodovat, myslet a konat. Vše co si přála ji její muž dopřáti nemohl. Victor z její smutné, zamyšlené a zdrcené tváře nemohl spustit oči. I v takové situaci byla tak krásná.

Dal bych cokoliv za to, abych se jí mohl dotknout, pohladit jí a slíbit, že vše bude dobré, protože tu jsem jen pro ni. Pro dívku, která si dokázala získat mé srdce pouhým úsměvem. Její oči jsou plné smutku, její ústa by chtěla křičet a srdce jí bije šílenou rychlostí. Bledá panna, bez chuti do života...

,,Králi Victore?" oslovil ho Adam a tím přilákal jeho pozornost na sebe. Elizabeth lehce zvedla zrak a zahleděla se na krále. ,,Hned po snídani bychom chtěli vyrazit na panství? Souhlasíte?" Král prudce potřásl hlavou, ,,ale jistě. Jsem rád že vás mohu doprovázet." ,,Ne, to my jsme poctěni." Adam se snažil si krále udobřit. Nebyl to pouze jeho král. Byl jeho přítel.

Elizabeth byla nadšená že je král hodlá doprovázet, ale stále měla strach. Strach, že nedokáže ovládnout své city. Strach, že se jí její muž znovu zmocní. A hlavně strach z neznámého. Nyní se stala Paní Tyrolských lesů.

Prudce se napřímila a přilákala spoustu pohledů: ,,Omluvte mě? Musím ještě dokončit své přípravy na cestu." Král přikývl a ona odcupitala pryč.

Když kráčela chodbou nechala svým slzám volný průchod. Další dívka uvězněná v nešťastném svazku. Elizabeth chtěla křičet, chtěla řvát, ale v hlavě slyšela tiché hlásky, které říkali: ,,Buď statečná!" ,,Jsi silná!" ,,Zvládneš cokoliv!" Věřila v to.

,,Sestřenko?" uslyšela hlas Jaretha. Rychle se otočila. Chvátal za ní. Nedokázala pochopit, kolik let uplynulo od doby, co si jako malé děti slíbili, že se nikdy neopustí a také od doby, kdy si hráli na mocné válečníky. Stále před sebou viděla toho malého chlapce, který ji vždy bránil. Viděla přítele!

,,Jarethe..." zašeptala a chtěla padnout do jeho sevření, ale nemohla, nešlo to. Již ne! ,,Musím se s tebou rozloučit," řekl, když došel k ní. Stáli od sebe zhruba na tři kroky. Přesně tak jak se sluší. ,,Proč? Stalo se snad něco?" začala se strachovat.

,,Dorazil posel ze severu! Vojsko krále Keanna prolomilo opevnění na Adarské stráni. Neodjíždím pouze já, jedou všichni lordi včetně tvého muže a krále! Všichni musí vzít svá vojska a bojovat!" Elizabeth si svíma rozklepanýma rukama zakryla ústa a tiše špitla: ,,Ne..."

***

,,Má krásná ženo, mrzí mě, že vás nemohu doprovodit do vašeho nového domova, avšak pojedou s vámi moji nejvěrnější a nejlepší muži! Benjamin, Andrew, Lewis a Joshua. Má matka vás doprovodí a lady Annah s vámi ještě pošle někoho ze služebnictva."

Elizabeth dostala za úkol, rozloučit se nejen se svým mužem, ale i s celou královou družinou. Chtěla ho poslat ke všem čertům. Avšak musela se hraně usmát... Jako vždy a sladce říci: ,,Dávejte na sebe pozor lorde... Přeji vám v boji mnoho štěstí." Lord si ji chytl a přisál se na její ústa. Polibek na rozloučenou? Skutečně lorde?

Konečně se od ní odtáhl a odešel ke svému koni. Elizabeth byla na jednu stranu velmi ráda, že na několik dní nebude muset se svým mužem sdílet lože. Stála po boku své tetičky a hleděla na spoustu z lordů. ,,Lady Elizabeth?" oslovil mladou dívku Victor. ,,Můj králi," špitla a uklonila se. Její tetička ji bedlivě pozorovala. ,,Přeji vám v boji štěstí, ať váš meč nikdy nemine." ,,I já vám přeji klidnou a bezpečnou jízdu!"