Poslední šance {Dokončeno}

.XXI.

Středně zavalitý muž ji zavedl k malému stolku, který byl nejspíše určený pro stravování služebnictva. ,,Posaďte se tady má lady, hned vám donesu něco k jídlu," řekl šéfkuchař a začal lítat po celé kuchyni. Jakmile se rozhlédla, všimla si, že po ní všichni pokukují. Cítila se zvláštně.

,,Tady máte, lady..." Položil před ní talíř s jídlem a už se chtěl opět vydat pryč, avšak Elizabeth ho zastavila: ,,Můžete... mi prosím něco říci?" Otočil se k ní a pomalu přikývl. ,,Váš pán... Erik?" ,,Ano?" zeptal se a musel se posadit naproti ní. ,,Kde má nevěstu? Tedy... Neměla jsem tu čest se s ní seznámit."

Kuchař se rozhlédl po svých podřízených a poté se více naklonil k ní. ,,O tomto tu nikdo nemluví a ani vy byste neměla..." ,,Proč?" skočila mu do řeči. Zhluboka se nadechl, byl velmi nervózní. Věděl že by o tom s mladou lady neměl mluvit. ,,Dřív měl vybranou nevěstu... velmi se milovali, ale... zemřela! Tehdy se v Erikovi něco zlomilo, od té doby jako kdyby jeho srdce pohltil temný mrak a s hledání nevěsty nadobro přestal."

,,Zemřela?" zopakovala šeptem. Pomalu přikyvoval. ,,Nechám vás tu, aby jste se mohla v klidu najíst." Postavil se a Elizabeth ho konečně nechala odejít. Bylo mi ho líto. Poznal lásku, kterou mu nakonec sama smrt vzala. Možná právě proto se chová tak... arogantně.

Jakmile dojedla, pokračovala ve svém průzkumu. Tentokrát, když procházela chodbičkami, dokonce si i broukala.

Najednou něco zaslechla. Šlo o dva handrkující se hlasy, které vycházely ze zadního pokoje, spodního patra. Potichu se k nim vydala. Poznala totiž jeden z hlasů, patřil Erikovi. Nahlédla malou škvírkou dovnitř a napjatě poslouchala. Viděla ho, mluvil s králem Denoarem. ,,Máme ještě zhruba tři dny, než sem dorazí vojsko krále."

,,Jsi si až příliš jistý, že pro ni pošlou vojsko." ,,Nejsem si jistý že pojedou pro ni... ovšem jsem si naprosto jistý, že si přijede pro mě! A poté konečně naplním slib, který jsem ti kdysi dal. Pomstím nás!" ,,A ta dívka?" ,,Není naše starost co s ní bude! Můžu si ji nechat jako kořist!"

Elizabeth naštvaně pěstmi praštila do dveří a vydala se pryč. Měla na něj zlost! Kořist? Vážně? Nejsem přeci věc!

Erik vyrazil ze dveří a běžel za ní. ,,Máte ve zvyku poslouchat za dveřmi?!" křičel na ni a stejně jako ona byl velmi naštvaný. ,,A vy si přivlastňovat lidi, kteří vám nepatří?!" Chytl její zápěstí a přetočil ji k sobě. Vztek v něm jenom vřel. ,,Byl to soukromý rozhovor! Byl jsem tak velkorysý, že jsem vás nechal, volně se pohybovat po mém hradě! Nechal jsem vás spát v mých ložích, zatímco jste měla být zavřena v žaláři! Co po mě pořád chcete Elizabeth!"

Pomalu se k němu začala přibližovat: ,,Chci úctu! Chci aby jste mě nechal jít a chci aby jste mě konečně přestal brát jako něčí majetek!" zastavila se pouhý kousek od něj. ,,Ale vy jste pouhý majetek!" zakřičel naštvaně. Hleděla mu do očí a měla vztek, cítila i smutek. Spletla se v něm.

Prudce zvedla svůj ukazováček a pákrát s ním ve vzduchu pohrozila asi jako naštvaná matka. ,,Nikdy vám to nezapomenu! Nikdy!" Zakřičela z plných plic a vydala se pryč. Erik stál zaskočeně na místě. Jako kdyby mu teprve teď došlo co vlastně řekl. ,,Beth," zašeptal, ale ona uháněla jako o život. ,,Beth!" zakřičel na ní, ale stále stál na místě. ,,Jsem Elizabetha!"

Erik byl naštvaný, zklamaný a nevěděl co má dělat. Nechtěl říci to co řekl. Vrátil se do kamnaty svého otce, který se na něj zahleděl. ,,Připomíná mi Katarinu..." oddechl si Denoar, který celý zesláblí ležel ve své posteli. Erik se podíval na dveře: ,,Mě tak otče... Mě taky..."

Byl tak smutný. Vydal se do vinného sklípku. Chtěl svůj žal opít. Po dlouhých rocích si opět vzpomněl na svou krásnou Katarinu. Miloval když zpívala, měla nádherný hlas a nikdy se nebála říct svůj názor. Někdo by o ní řekl, že byla drzá, ale on ne. Dle Erka byla odvážná. Miloval ji, chyběla mu. Nikdy na ni nedokázal zapomenout, až na ty chvilky s Elizabeth. Jako kdyby na svůj žal, alespoň na malou chvilku zapomněl. Dokázala ho odreagovat... jako jediná...