Poslední šance {Dokončeno}

.XVII.

Vysoké kamenné věže a polorozpadlá střecha. Hrad smaragdových útesů nikdy nevypadal tak jako dnes. Celý hrad byl v rámci možností opravený a za pevnými hradbami obklopený poměrně velkým městečkěm. Elizabeth nedokázala pochopit co tady všichni ti lidé dělají.

Na nejvyšší věži vlála černá vlajka s dvěmi bílými, svislými pruhy. Vlajka se ve větru pohybovala tak ladně, jako kdyby snad tančila, nebo sváděla pocestné. Patřila Králi. Králi, jenž měl být již několik let po smrti.

Elizabeth měla svázané ruce před sebou a Erik ji tudíž za sebou vláčel jako psa. Nejvíce se bála o chudáka Diaboluse, kterého vláčeli stejně bezcitně jako ji. Ještě stále nebyla zcela vpořádku z předešlé noci a jakmile s ní Erik škubl, Elizabeth zesláble dopadla na kolena a poté upadla do bezvědomí.

Erik se prudce otočil a jakmile spatřil Elizabeth, ležící na zemi, pustil provaz, rychle došel k ní a s křikem: ,,Jděte pro doktora!" jí rozvázal ruce a popadl do náruče. Nesl ji jako pírko, jako kdyby tam snad ani nebyla. Spěchal s ní do jeho komnaty.

,,Přál jste si mě vidět Eriku?" zeptal se stařík, který právě vešel do jeho komnaty. Byla tmavá, s ohromnou postelí s nebesy, velkou skříní, dlouhým zdobeným stolem a krásným krbem. Vše bylo slazeno do tmavých barev. Byla tam poměrně zima, ale na to byl Erik zvyklí.

,,Potřebuji, aby jsi ji prohlédl! Chci vědět co se jí stalo!" nakázal mu, naposledy se na drobnou dívku podíval a poté se vydal pryč. Potřebuje ji mít přeci v pořádku, jinak mu je absolutně na nic.

Stál před komnatou a čekal na příchod doktora. Věděl, že lady je v dobrých rukou, protože tento muž stál za částečnou záchranou jeho otce a stále ho drží při životě. Denoar III. Byl a je právoplatným dědicem trůnu.

Najednou se otevřeli dveře a stařeček vyšel ven. ,,Tak co?" vychrlil na něj otázku. S povzdechem si promnul bolavé a unavené oči. ,,Upřímně Eriku, nevím jak vám to mám říci..." Vykouzlil nechápavou tvář, plnou zájmu. Stařík se opět zhluboka nadechl: ,,Té dívky se někdo násilně zmocnil... stále se zotavuje." Začalo mu srdce bušit rychleji než obvykle. ,,Cože?!"

***

Elizabeth pomalu otevřela oči. Nevěděla kde je a chvíli si nedokázala vzpomenout, co se vlastně stalo. Pomalu jsem se posadila a musela u toho lehce zasténat. Poměrně mě bolela hlava. Ležela jsem pouze ve spodničce a byla přikrytá pod tlustou přikrývkou. Musela jsem se rozhlédnout. Komnata, ve které jsem se nacházela, byla poměrně tmavá, smutná. Poté jsem si ho konečně všimla. Opíral se o krbovou římsu a hleděl do tančícího ohně.

,,Zmocnil se vás... Bez svolení?" zeptal se jí poměrně nesměle. Elizabeth opět vtrhli slzy do očí. Styděla se a zároveň jí to stále bolelo. Ty vzpomínky na to hrozné utrpení. Mlčela a pouze nechala své slzy stékat po tvářích. Erik se prudce otočil a zahleděl na nebohou dívku. I z něj měla trochu strach. Není divu, vždyť před jejími oči nechal zabít čtyři lidi.

,,Hodláte mi odpovědět?!" ,,Najednou dbáte na zásady správného oslovování?" pomalu přešel od krbu, okolo stolu až do jeho čela, kde se opřel. Stůl byl přesně naproti posteli, tudíš na sebe nyní hleděli jako dva dravci. ,,Zásadám jsem nikdy neholdoval."

Musel se na ni zahledět. Její spodnička měla poměrně velký výstřih, na který se právě zaměřil. Jakmile si toho lady všimla, přitáhla si duchnu blíže skoro až pod bradu. ,,Mě se bát nemusíš! Nejsem násilník..." uchechtl se. ,,Jen těžko se mi tomu dá věřit!" řekla dosti naštvaně.

Erik odněkud vytáhl malou, zdobenou dýku a začal si s ní pohrávat. ,,Nejlepší ocel v celém království, už několikrát mi zachránila život. Rukojeť má zlacenou a jsou v ní zasazeny tři kameny. Rubín, smaragd a safír..."

S ohromnou silou zabodl dýku do zdobeného stolu, až z toho Elizabeth leknutím nadskočila. ,,Zůstaň tu! A nedělej problémy!" Vydal se pryč a nakonec ji v komnatě zamkl. 

Ahojky lidičky

Ráda bych se vás zeptala co si myslíte o naší nové postavě Erikovi? Je to darebák a nebo klaďas? Co myslíte?